Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

67. Nic není takové, jak se zdá

„Isabello?" oslovil mě jeden z přeživších vyděšeným hlasem, „co to děláš? Proč je zabíjíš? A kde si celou tu dobu sakra byla?"

Jeho slova jsem přerušila, protože jsem je nechtěla poslouchat. „Protože můžu," odpověděla jsem s úšklebkem. „A jestli nesklapneš, budeš za chvíli pod kytkami ležet i ty."

Smrtijedovi přes tvář přelétl záblesk strachu, vzápětí měl na obličeji opět kamennou masku, pro Smrtijedy tak známou.

Smrtijed si odkašlal a obezřetně se rozhlédl kolem sebe. „Měla bys jít oznámit Pánu Zla, že jsi tady."

„Zavolej ho," přikázala jsem mu. „A další Smrtijedy. Ihned."

„Ne," odporoval. „Proč bych to dělal?"

„Protože jsem to řekla a ty mě máš poslouchat," řekla jsem na moje poměry klidným hlasem.

V tu chvíli z lesa vyšel Gabriel a pár dalších a rozešli se směrem ke Smrtijedovi. Ten začal couvat.

„O co tady jde?"

„Hlavně nikoho nevolej," nabádal ho Gabriel. Smrtijed samozřejmě udělal opak, to však bylo přesně to, co Gabriel chtěl. Smrtijed si rychle vyhrnul rukáv a přiložil prst na své znamení.

Pán Zla se objevil během chvíle. Rozhlédl se a jakmile mě spatřil, rozešel se rychlým krokem ke mně, aniž by zaznamenal ostatní postavy. Chyba, otče...

„Isabello! Kde si sakra byla?!"

„Zavolej Smrtijedy," požádala jsem ho s úsměvem.

„Můžeš mi vysvětlit, kde si sakra byla?! Proč si jentak zmizela, aniž bys nám to neoznámila?"

„Zavolej Smrtijedy."

Nechápavě se na mě zadíval. „Proč? Mají práci."

„Chci jim všem něco velmi důležitého říct," vysvětlila jsem.

„Kdo jsou oni?" Pán Zla kývnul hlavou na postavy za mnou.

„Za chvíli ti to vše vysvětlím. Chtějí se k nám přidat. Jsou to velmi schopní kouzelníci."

„Výborně," zaradoval se Pán Zla. „Smrtijedů není nikdy dost," říkal a já přikyvovala. „Rád vás přivítám ve svých řadách!" řekl zvýšeným hlasem, aby ho všichni slyšeli. Odpovědi se mu však nedostalo. Očividně ji ani neočekával, protože ho to nijak nerozhodilo.

„Už je tedy zavoláš?" popohnala jsem ho.

„Jestli to bude nějaká hovadina a díky tomu je vyrušíš od práce, tak si mě nepřej," pohrozil mi, pak si ale vyhrnul rukáv a svým hubeným bledým prstem se dotkl Znamení Zla.

O několik okamžiků později před branou Malfoy Manoru stála většina armády Smrtijedů. Gabriel se trochu pozastavil nad jejich počtem, vzápětí však nasadil bojový výraz.

„Takže?" vyzval mě Voldemort, když jsem dlouhou chvíli jen sledovala Bellatrix, která naštvaným krokem s hůlkou v ruce mířila ke mně.

„TEĎ!" zařval Gabriel a z lesa vyběhl zbytek Gabrielovy armády. Oproti Voldemortově armádě jejich počet byl žalostný.

„Isabello! Co tohle má sakra být?!" vykřikla Bellatrix.

„To brzy poznáš, milá matko," usmála jsem se na ni. Pak jsem mávla rukou a její hůlka, kterou do teď pevně svírala v ruce, přistála v té mé. Bellatrix se zarazila. Nechápala, co se to děje. Nikdo nechápal.

Bellatrix sebevědomě došla ke mně a natáhla prázdnou ruku před sebe. „Hůlku."

„Ne."