Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

11. Hermiona Grangerová

Byla jsem na cestě do knihovny a v brašně jsem si nesla spoustu pergamenů. Profesoři nám na víkend zadali strašně moc esejí na různá témata. Profesor Snape si vyžádal pojednání o šalamounku dlouhé dvacet palců, profesorka Mcgonagallová o přeměně sirky na jehlu dlouhé třicet palců, profesorka Prýtová chce esej o těch kytkách podobných pampeliškách o délce padesát palců a nakonec profesor Binns o nějakém povstání skřetů, či co, dlouhé též padesát palců. Vypadalo to, že se proti prvnímu ročníku spykli.

Pozdravila jsem knihovnici Pinceovou, která mi věnovala ostrý pohled, jakmile jsem překročila práh její knihovny. Ignorovala jsem to a zamířila až do zadu knihovny, kde jsem se posadila do příjemného křesla, před kterým stál skleněný stolek. Odložila jsem brašnu a zamířila do uliček knihovny.

Nevěděla jsem, kde mám začít, a tak jsem popadla první knihu, co mi padla pod ruku. Rychle jsem ji prolistovala, abych zjistila, jestli se v ní píše něco, co by se mi do nějaké eseje hodilo. Bohužel kniha byla o černé magii a tu jsem nyní nepotřebovala. Postupně jsem vyndavala z regálů všechny knihy a listovala jsem jimi. Když jsem konečně našla tu správnou a chtěla jsem se vrátit ke stolku, cestu mi zastoupila Julie se Sashou.

,Vy dvě jste tu chyběly,' pomyslela jsem si v duchu. Určitě museli dohnat to, co zameškali. Celé tři dny si mě totiž nevšímaly. Okázale mě ignorovali. A takhle mi to vyhovovalo a ráda bych to tak nechala.

Zakoulela jsem očima a opřela se o stolek. Tohle bude na dlouho.

„Nazdar, Angelová, dlouho jsme se neviděly," pozdravila s úšklebkem Julie.

„Naposledy před hodinou," řekla jsem ledabyle a prohlížela si knihy, které byly vedle mě, abych Julii ukázala, jak moc mě její řeči nudí.

„Jakpak se má naše talentovaná čarodějka?" zeptala se sladkým hláskem Sasha.

„Špatně," odsekla jsem a nakrčila jsem nos.

Sasha hraně zalapala po dechu a přiložila si ruku k ústům. Zakoulela jsem očima. Tohle jejich divadýlko na mě opravdu nezapůsobí.

„Co se ti přihodilo? Dostala jsi špatnou známku? Nebo... Ale ne, to není možné... Nezvládla si nějaké kouzlo?" zeptala se Julie a vzápětí vyprskla smíchy. Sasha se k ní přidala a chechtali se jako kobyly. S pozdvihnutým obočím jsem na ně znuděně zahlížela a čekala, až konečně sklapnou.

„Co chcete?" zabručela jsem podrážděně.

Julie se uklidnila a zvážněla. „Chceme po tobě, abys nám napsala všechny eseje," řekla s úšklebkem a založila si ruce na hrudi.

Teď jsem se zasmála já. Neupřímně a chladně. „Proč bych to jako měla dělat?" prskla jsem rádoby pobaveně.

„Protože jsem ti to řekla."

„Jsem snad tvůj otrok?" zeptala jsem se s úšklebkem.

„Ne, ale budeš," řekla pevně Julie.

„Je větší pravděpodobnost, že budeš můj otrok ty, než že já bych byla ten tvůj."

Julie nakrčila nos. „A to jako proč?"

Křivě jsem se usmála. „Jsem mocnější než ty."

„Nejsi," odsekla Julie. „Já pocházím ze starobylého kouzelnického rodu," řekla povýšeně.

„Tak to jim děláš pěknou ostudu. Vždyť nezvládneš ani přeměnit sirku v jehlu," vysmála jsem se jí.

Julie zafuněla. „Prostě mi tu esej napíšeš a tečka," zavrčela výhružně. Asi se mi snažila nahnat strach. Moc se jí to nedařilo. Možná za to mohla velká růžová mašle v jejích vlasech a nebo čistě jen to, že jí je teprve jedenáct a kouzlit umí úplně stejně jako školník Filch.

„Možná bys na ni mohla být trošku milejší, když chceš, aby za tebe udělala tvou práci," ozval se dívčí hlas za mnou. Otočila jsem se a spatřila dívku, která byla asi stejně stará jako my. Podle kravaty jsem usoudila, že chodí do Nebelvíru. Měla dlouhé kudrnaté vlasy a hnědé oči. Myslím, že se jmenuje Hermiona Grangerová.

„Nemontuj se do nás!" křikla na ni Julie, která byla v obličeji úplně rudá. „A kdo vůbec jsi?"

„Já jsem Hermiona Grangerová," představila se a zamračila se.

„Ty jsi ta šprtka, co?"

„Nejsem šprtka," ohradila se, „je úplně normální umět všechy učebnice nazpaměť. Úplně normální!"

„Jasně, jasně," přikývla ironicky Julie.

„Já jsem jen přirozeně chytrá. Stejně jako ona," prstem ukázala na mě.

„Já jsem přirozeně chytrá," potvrdila jsem s křivým úsměvem, „jenže ty? Ty ne, ty ses pouze naučila všechny učebnice nazpaměť, abys náhodou nebyla pozadu, protože tví rodiče jsou mudlové," řekla jsem s úšklebkem. Hermiona se nezmohla na slovo a tupě na mě zírala.

„To není p-pravda," vykoktala ze sebe.

„Ne? Vždyť za chvíli budeš umět nazpaměť celou knihovnu," zasmála se Julie.

Hermiona najednou zrudla. „Víte co?" prskla na nás. „Možná umím všechny učebnice nazpaměť, ale alespoň něco umím narozdíl od vás!" křikla.

„Tak to si-"

„Slečno Angelová, můžu s vámi mluvit?" ozval se za mnou Quirellův hlas. Okamžitě mi na mysl vzplanul otec.

„Jistě," řekla jsem a hrdě odkráčela za ním.