Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

68. Jaké úmysly má Gabriel Madero?

„Může mi sakra někdo vysvětlit, co se stalo?" zavrčela netrpělivě Bellatrix a nadále mě probodávala upřímně nenávistným pohledem. „Proč si rovnou nezabiješ?! Zrádkyni jednu!"

„Uklidni se, Bello," vyzval ji klidně Pán Zla. „Vše ti později vysvětlím, ale teď není čas. Musíme chytit ty šmejdy, co Isabellu očarovali, musí pykat za to, co provedli!"

„Co jsou zač?" zeptala se Bellatrix.

„Nevím, Bello. K Řádu rozhodně nepatří," zavrčel Voldemort.

„Co jsou zač?" zeptala se Bellatrix, tentokrát mým směrem.

„Nemám tušení," odvětila jsem nepřítomně a zírala kamsi nahoru za špičky stromů.

„Jak nemáš tušení?!" vyjekla rozčíleně Bellatrix. „Byla si tam s nimi! Musíš o nich něco vědět! Dělej, mluv!"

„Mlč, Bello, nech ji být," upozornil ji Voldemort.

„Tohle je nějaký podvod, můj pane! Je to předem domluvené! Nesmí vyzradit jejich polohu, aby se jim nic nestalo! Určitě! Je to zrádkyně zrádcovská, věděla jsem to už od začátku! Věděla jsem, že se mi to jen nezdálo! Celou dobu s nimi spolupracovala a plánovala váš pád!"

Po jejím monologu jsem se konečně vzpamatovala. „Merline, Bello! Přemýšlej!" vyštěkla jsem. „Proč bych plánovala jeho pád? Vždyť už od začátku stojím po jeho boku! Vždyť mou zásluhou získal zpět své tělo! Já Bartymu pomohla dostat Pottera na ten hřbitov! To jsi už zapomněla?"

„Protože si chtěla, aby to vypadalo důvěryhodně! Pomohla si mu získat zpět tělo a moc, aby ti bezmezně důvěřoval! Celou tu dobu si spolupracovala s těmi lidmi!"

„Proč bych to dělala?! Myslíš, že bych dokázala lhát tak dobře, aby to nepoznal? Vždyť je to jeden z nejlepších nitrozpytců, kteří kdy chodili po této planetě! Sotva bych ho dokázala obelhat!"

„Samozřejmě, že bys to dokázala! Vždyť si skoro stejně mocná jako on! A nitrobranu tě učil on sám!"

„To ti děkuji, drahá matko," ušklíbla jsem se. „Ano, jsem mocná. Dokázala bych tě klidně zabít, takže radši mlč a neobviňuj mě tady ze zrady."

Bellatrix se šíleně rozchechtala. „To sotva! Vždyť já-"

„Dost! Mlčte obě!" vyštěkl Voldemort a přerušil nás. „Teď máme důležitější věci na práci, tak se tu nehádejte jako dvě puberťačky!"

„Já jsem puberťačka," upozornila jsem otce s úsměvem.

Otec po mě vrhl vražedným pohledem, ale raději se nijak nevyjadřoval. „Musíme je okamžitě najít a pochytat. Mohli by plánovat další kroky a vzhledem k tomu, že mají velmi nebezpečnou látku, kterou nikdo z nás nikdy neviděl, je velmi nebezpečné je nechat volně pobíhat. Mohli by tě polapit znovu, vzhledem k tomu, že nenasloucháš mým příkazům a jen tak bez dovolení si chodíš ven."

„Tak promiň," odpověděla jsem ironicky, „ale nebaví mě být jen pořád zavřená v Malfoy Manoru. Jediné, co tam můžu dělat, je mučení vězňů. To mě už omrzelo. Potřebuju lidský kontakt."

Pán Zla se zamračil. „To máš smůlu. Je velmi riskantní, aby ses jen tak procházela venku. Je tu příliš mnoho nepřátel a jak sis mohla všimnout, nedokážeš se ubránit," ušklíbl se Voldemort.

„Vůbec nevíš, za jakých okolností se to stalo, tak laskavě neříkej, že se o sebe nedokážu postarat, protože dokážu. Copak si už zapomněl, že jsem ti před pár minutami zavraždila polovinu armády?"