Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

13. Hádky, hádky a další hádky

Ráno v neděli jsem se probudila a venkovní světlo nasvědčovalo tomu, že už bude poledne. Vstala jsem z postele a mé první kroky jako obvykle směřovaly do koupelny.

Řádně oblečená a upravená jsem se vydala do společenské místnosti, která byla uboze prázdná. Šla jsem prázdnými chodbami hradu směrem k Velké síni, když mě někdo srazil. Okamžitě jsem skončila na zemi. Podívala jsem se před sebe, kde se ze země sbíral černovlasý chlapec. Měl kulaté brýle a zelené oči. Vedle něj postával vysoký rudovlasý chlapec, jež měl na obličeji nadpřirozeně moc pih.

„Dávej pozor!" štěkla jsem na něj. Merlin ví proč jsem měla náladu pod psa.

„Omlouvám se," mírně se na mě usmál a natáhl před sebe ruku, abych mohla s jeho pomocí vstát. Jeho ruku jsem však odstrčila stranou a vstala sama. Nasadil nechápavý výraz a s nakrčeným nosem si mě prohlížel. Jeho rudovlasý kamarád postával na místě kousek od nás a bedlivě celou situaci sledoval.

„Normálně srážíš lidi na potkání?" vyjela jsem na něj, když jsem konečně pevně stála na nohách. Byla jsem naštvaná. Opravdu hodně.

„Říkám, že se omlouvám!" bránil se. Jeho rudovlasý kamarád se zamračil a rychle přišel k nám.

„Kvůli tobě mě bude dva týdny bolet kostrč!" obvinila jsem ho.

„Máš čumět na cestu!" křikl na mě rudovlasý chlapec.

„Nevím, kdo tady koho srazil," zamumlala jsem s úšklebkem.

„Kdo vůbec jsi, že si takhle dovoluješ?" prskl na mě.

„Jsem Isabella Angelová, kdo jsi ty?" vrátila jsem mu úder.

„Ron Weasley a tohle je Harry Potter," představil sebe i svého kamaráda.

„On snad neumí mluvit, že ho musíš představovat ty?" zašklebila jsem se a Rom zafuněl. V obličeji byl úplně rudý.

„Moc si nedovoluj, holčičko, tohle je Harry Potter," ušklíbl se.

„A?"

„A?" zopakoval po mně nevěřícně Ron. „Tohle je Harry Potter! Ten, kdo zbavil svět Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit!" zakřičel.

„Myslíš Voldemorta?" řekla jsem a s úšklebkem pozorovala výraz jeho tváře. Mihl se přes ni strach.

„Nevyslovuj to jméno!" zapištěl jak holka.

„Ty si myslíš, že je mrtvý?" zeptala jsem se.

„Samozřejmě, Harry ho porazil."

„Aha," řekla jsem ironicky. „Já si myslím, že stále žije," řekla jsem s úšklebkem.

„Co ty o tom víš?!"

„Víc, než si myslíš, Weasley," řekla jsem tajemně a beze slova odešla do velké síně. Zaslechla jsem za sebou ještě Ronovo naštvané mumlání, než jsem zahla za roh.

***

Po klidném obědě jsem seděla na posteli ve své ložnici a bohužel tu byly i mé spolubydlící, které si povídaly tak nahlas, že jsem si ani nemohla číst.

„Nechcete sklapnout?" vyjela jsem na ně, když Elena radostně vyjekla. Opravdu nevím, co to se mnou dnes je.

„Ne," odpověděla Elena. „Víš co?" vstala z postele a přešla ke své školní brašně, kde začala něco hledat. Vytáhla z ní do půlky popsaný pergamen a hodila mi ho na postel.

„Dopiš mi to," přikázala mi, „potřebuju V."

Ušklíbla jsem se, neb se mi v hlavě zrodil pekelný plán.

„Eleno?" oslovila jsem ji a ona se na mě otočila. „Koukej."

Chytila jsem pergamen a přetrhla ho vejpůl. Zopakovala jsem to ještě několikrát, až byl pergamen roztrhaný na malé čtverečky. Elena na mě vykuleně zírala a nebyla schopna slova. Bylo mi jasné, že na tom pracovala celý včerejší večer. Proto mě těšilo ještě víc, když jsem jí to přetrhla. Sledoval její výraz bylo k nezaplacení. Vystřídalo se v něm tolik barev, že i chameleon by jí mohl závidět. Přes modrou, do fialové, žluté k zelené, až rudé. Vylítla z postele jako čertík z krabičky a vystartovala ke mně. Skočila na mou postel a já taktak stihla uhnout. Chudák Elena se rozplácla o noční stolek a pěkně se bouchla do hlavy. Možná se jí konečně rozsvítí. Nikdo nepochybuje o tom, že by se jí to hodilo...

Stála jsem na druhé straně za postelí a provokativně se šklebila. Elena funěla jako nějaká šelma a zvedala se z mé postele. Přeskočila ji a dopadla na čtyři přede mě. Natáhla se po mé noze, ale stihla jsem uhnout.

„Proč jsi to udělala?!" zaječela na mě. „Víš, jak dlouho jsem to dělala?!"

Vytáhla jsem hůlku z kapsy a začala si ji točit okolo prstů.

„Protože se mi chtělo," odpověděla jsem s křivým úsměvem. „A protože můžu."

Elena vstala a rozběhla se ke mně. Vyslala jsem na ni spršku vody a následně raději utekla z ložnice.

Elena vypadajíc jako zmoklá slepice ještě stihla zakřičet: „Napíšeš mi nový!" než jsem seběhla schody a vyběhla pryč se společenské místnosti.

Byla jsem na sebe pyšná. Elena bude muset psát celou esej znovu, jinak ji čeká školní trest. Zítra je totiž musíme všichni odevzdat.

Měla jsem náladu škodit, a tak jsem zamířila do knihovy, kde by mohla být ta šprtka Grangerová. S nevinným úsměvem jsem pozdravila madam Pinceovou, která mi pozdrav s úsměvem opětovala. Doběhla jsem do zadu knihovny, kde Grangerová seděla, přesně jak jsem očekávala. Okolo sebe měla spoustu otevřených knih a inkoust s brkem. Zrovna něco horlivě škrábala, když jsem dorazila k ní. Opřela jsem se o stolek a úplně omylem převrhla inkoust, který polil její všechny hotové eseje.

„Ježiši promiň, to bylo omylem," zašklebila jsem se a inkoust znovu narovnala. Pak jsem ho znovu omylem převrhla.

Hermiona si povzdechla. „Co potřebuješ?" zeptala se mile.

„Nic," odpověděla jsem s nakrčeným nosem. Vzala jsem do ruky knihu, ze které zrovna četla a před jejím nosem ji zaklapla. Takto jsem to udělala se všemi. Pak jsem je všechny vzala do náručí a utekla s nimi pryč do hlubin knihovny. Někde jsem je odložila a vrátila se zpět ke Grangerové.

Seděla, ruce měla založené na hrudi a mračila se.

„Vrať mi ty knihy!" zakřičela na mě.

„Proč?" ušklíbla jsem se.

„Protože zrovna píšu esej! A co mám jako dělat s tímhle? Vždyť to budu muset psát znovu!" skoro zabrečela.

„To nezní jako můj problém." Asi nezná kouzlo, které by dokázalo pergamen vyčistit. Hloupá holka.

„Sprav to," požádala mě prosebně.

„Ne."

„Prosím."

„Ne."

„Prosím!"

„Ne!" zachechtala jsem se a odešla z knihovny. Na tváři mi pohrával úšklebek s řekla jsem si, že toto budu muset provozovat častěji.