Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

57. Sbohem, rodiče...

Od toho dne se v novinách nepsalo o ničem jiném, než o návratu obávaného Pána Zla. Svět znovu propadl temnotě. Válka je blíž, než si všichni mysleli.

Naše armáda byla oslabena. Spoustu Smrtijedů zajali bystrozoři, kteří se na místě zjevili hned po bývalém ministru kouzel. Voldemort zuřil. Zuřil, protože jsme mu nedonesli věštbu, po které tak prahl. Potrestal nás. Všechny kromě mě. Největší zlost měl však na Luciuse Malfoye, který jeho věštbu rozbil a ještě k tomu se nechal zavřít do Azkabanu. Aby se mu Pán Zla pomstil, přijal jeho syna a mého bratrance Draca Malfoye do svých řad. Zadal mu tajný úkol, o kterém věděli jen ti nejdůležitější.

Voldemort do svých řad přijímal nové Smrtijedy a další různé kreatury. Mozkomory, obry a další podivné tvory. Jeho armáda se každým dnem rozrůstala a nabírala na síle.

Jeho nejvěrnějším Smrtijedem stále zůstávala Bellatrix a já, samozřejmě. Pověřoval nás tajnými úkoly, o kterých nikdo neměl ani nejmenší tušení. Většinou jsme někde zabily pár mudlů, abychom způsobily poprask. Utkali jsme se v několika bojích proti členům Fénixova řadu, které ale vždycky skončily naší výhrou.

***

„Zaútočíte na další mudly," přikázal nám Pán Zla. „Rozdělíte se na několik skupinek a zaútočíte na několika místech zároveň," řekl chladným vysokým hlasem a opět pochodoval kolem stolu. Asi měl problém zůstat v klidu sedět.

„Bellatrix, Isabello, vy zabijete tvoje mudlovské adoptivní rodiče a toho jejich prcka," přikázal nám a Bellatrix přikývla.

„Ne," odporovala jsem klidně. Několik Smrtijedů se uchechtlo. Ohromně vtipné.

„Nebudeš mi odporovat!" okřikl mě Pán Zla. „Uděláš, co ti říkám."

„Nebudu je zabíjet," řekla jsem s lehkou panikou v hlase.

„Nebudu se s tebou dohadovat," zavrčel otec a došel k mé židli.

„Nechci je zabít," řekla jsem tišeji, když stál otec za mou židlí. Otočila jsem se, abych na něj viděla. Nikdo ze Smrtijedů by si toto nedovolil.

„Zabiješ je," řekl chladně. Vůbec ho nezajímalo to, že je zabít nechci, protože to byli dlouho mí rodiče. „Ne Bellatrix, ale ty," řekl neoblomně. „Zabiješ je ty. Bellatrix bude pouze tvá duševní podpora," řekl a já měla sto chutí odseknout, že to už raději půjdu sama. Bellatrix sotva bode moje duševní podpora. Jediné, co bude dělat, že mě bude nabádat k tomu, abych si s nimi pohrála, než je zabiju. A bude se u toho šíleně chechtat.

„Nedokážu je zabít," řekla jsem tiše, aby mě slyšel pouze otec.

Chladně se zachechtal. „Isabello, Isabello," povzdechl si. „Jsou to jen obyčejní mudlové. Bude to tvá zkouška a teď už to tady nemíním probírat. Potřebujeme se posunout dál, nemám na vás čas do rána. Potřebuju si vyřídit nějaké věci." To by mě opravdu zajímalo, co ve svém volném čase dělá. Dost často totiž sedí ve své kanceláři. Možná vymýšlí nějaká nová kouzla na zabíjení. Kdo ví.

„Vy tři," ukázal na další tři Smrtijedy, „se přemístíte do Liverpoolu a zavraždíte dvacet mudlů. Pořádně se na nich vyřáděte, ať všichni ví, proti komu stojí," ušklíbl se a v červených očích mu zajiskřilo. Dělalo mu radost jen pomyšlení na mučení nevinných mudlů.

„Ano, můj pane," řekli všichni tři jednohlasně.

„Výborně," Voldemort si zamnul ruce. „Mudly už pro dnešek necháme," řekl, „ale ty, Yaxley," obrátil se na dalšího Smrtijeda, „vybereš si další tři Smrtijedy a zaútočíte na Emmelinu Vanceovou a zabijete ji," přikázal s úšklebkem.