Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

16. Co se to děje?

V sobotu jsem spala až do oběda a nic zajímavého se neudálo, a tak přeskočíme až na neděli ráno. Probudila jsem se a cítila jsem se hrozně unaveně. Víc než včera, přestože jsem šla spát brzy. Vstala jsem z postele a zamířila do koupelny. Hodila jsem si studenou sprchu, abych se probrala, vyčistila si zuby a oblékla se. Vzala jsem si pohodlné černé tepláky a černou mikinu.

Zamířila jsem do Velké síně na snídani. Byla přeplněná k prasknutí. Našla jsem si místo u Mrzimorského stolu úplně na konci. Bohužel vedle Ernieho a Justina. Nikde jinde však místo nebylo. Otráveně jsem se posadila a pustila jsem se do jídla. Chlapci si mě naštěstí nevšímali a dál zapáleně diskutovali o famrpálu.

Seděla jsem s podepřenou hlavou a pomalu jsem ukusovala toast. Každou chvílí hrozilo, že mi hlava spadne na stůl, jak moc jsem byla unavená. Toast jsem ani nesnědla a vstala jsem z lavice a odešla z Velké síně. Kymácela jsem se ze strany na stranu a všimla si, že se na mě Quirell starostlivě kouká. Po pár nabourání do dveří jsem vyšla z Velké síně a mířila zpět do společenské místnosti, abych si konečně mohla jít lehnout.

Na chodbě jsem potkala Kathleen s Elenou. Asi mířily na snídani. Když Kathleen viděla, jak se mi motají nohy, zastavila se a starostlivě se na mě podívala.

„Děje se něco?" zeptala se mě starostlivě. Záporně jsem zakroutila hlavou a náhle ztratila rovnováhu a švihla sebou o zem.

„Isabello!" vykřikla Kathleen a rychle ke mně přiskočila. Sedla jsem si a opřela se o zeď. „Mám dojít pro madame Pomfreyovou?"

„Ne, to bude dobrý, jsem jen unavená," uklidnila jsem ji s mírným úsměvem. Kathleen se na mě starostlivě koukala, ale nic neřekla. S námahou jsem vstala a znovu se opřela o zeď.

„Jsi si jistá, že nechceš jít na ošetřovnu?" zeptala se naposledy Kathleen a já záporně zakroutila hlavou. „A nechceš, abych tě alespoň odvedla do pokoje?" nabídla se.

„Ne, běžte se najíst," usmála jsem se na ni. Kathleen tedy přikývla a i s Elenou odešly pryč.

Pomalou chůzí jsem se rozešla do pokoje. Po cestě jsem málem spadla ze schodů, jinak jsem si nějak poradila. V pokoji jsem se svalila do postele a okamžitě usnula.

***

Ze spánku mě probudily dívčí hlasy. Smály se a povídaly si. Posadila jsem se, ale vzápětí jsem sebou zase plácla do polštáře, protože se mi pěkně zamotala hlava. Co se to se mnou děje? Snad nejsem nemocná.

,Určitě je to z toho pátku, kdy jsem šla spát až v sobotu ráno,' pomyslela jsem si.

Moje únava však neopadla. Navíc mě všechno podivně bolelo. Možná bych si opravdu měla dojít na ošetřovnu pro životabudič. No, teď se mi tam opravdu nechce, takže pokud to do zítra nepřejde, dojdu si tam po vyučování.

Ze stolku jsem si vzala knihu a začetla jsem se do ní.

Po chvíli čtení jsem si uvědomila, že mám strašnou žízeň. Opatrně jsem vstala z postele a pomalu došla do koupelny, kde jsem si do plastového kelímku nalila ledovou vodu.

Vracela jsem se zpátky, ale už podruhé během jednoho dne ztratila rovnováhu a spadla. Nehezky jsem se bouchla do hlavy o skříň a ještě vylila vodu. Všechny holky zmlkly a otočily se na mě. Kathleen rychle vstala a přeška ke mně.

„Jsi v pořádku?" Přikývla jsem a pomocí skříně vstala. Pevně jsem se držela a zhluboka dýchala, protože jsem viděla dvojitě a podivně rozmazaně.

„Podej mi hůlku," požádala jsem jí a ukázala ke svému nočnímu stolku. Musím uklidit tu vodu. Byla bych to udělala bez hůlky, ale holky se o mé bezhůlkové magii nesmí nic dozvědět. Kathleen poslušně přiskočila k mému stolku, vzala moji hůlku a podala mi ji do ruky. Mávla jsem a voda zmizela. Ignorovala jsem zaražené pohledy všech čtyř a chtěla jsem se vrátit do koupelny pro vodu. Kathleen mi však kelímek vytrhla z ruky a přinesla mu vodu sama. Položila mi vodu na noční stolek a já na ni vděčně pohlédla. Dobelhala jsem se k posteli a posadila se, abych se mohla napít.

„Potřebuješ ještě něco? Mám dojít pro Pomfreyovou? Máš hlad?"

„Ne, děkuju, půjdu si znovu lehnout. Motá se mi hlava," řekla jsem a lehla si. Kathleen se podívala na mé kotníky, kde končila látka tepláků.

„Co to tam máš?" ukázala ma mé kotníky. Zvedla jsem nohu a spatřila dlouhý škrábanec. ,To bude od těch trnů,' pomyslela jsem si.

„Jen jsem se škrábla," ujistila jsem ji a vlezla pod peřinu. V pokoji byla totiž hrozná zima. Nebo byla zima jen mně, to je jedno. Otočila jsem se na druhý bok a zavřela oči.

„Co jí je?" slyšela jsem zeptat se Julii.

„Nevím, dnes sebou dvakrát sekla a zdá se mi nějaká divná," řekla Kathleen

„Není jen unavená?" zeptala se Julie. V to doufám. Nechci zameškat školu.

„Snad ano," odpověděla váhavě Kathleen a já znovu usnula.