Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

19. Znovu při životě

Byla už polovina října a madam Pomfreyová byla s přípravou protilátky skoro hotová. Chyběla jí pouze jediná ingredience a to byl jed z akromantule. Možná se může zdát divné, že proti jedu se dá jako protilátka další jed, ale ten z akromantule dokáže s pomocí dalších látek utlumit účinky z jedu té rostliny.

„Jak to vypadá s tou protilátkou pro slečnu Angelovou?" zajímal se Brumbál, který zrovna vstoupil na ošetřovnu.

„Chybí mi poslední ingredience," řekla stroze ošetřovatelka. „Jed z akromantule. Nemám ho tady. Ani Severus ho momentálně nemá. Nedávno ho použil na nějaký lektvar," povzdechla si.

Brumbál se však usmál. „Myslím, že Hagrid nějaký dokáže sehnat."

„Hagrid?" podivila se ošetřovatelka.

„Ano, Hagrid," potvrdil.

„Proč Hagrid?"

„Jistě víš, že se kamarádi se spoustou zvláštních tvorů," usmál se Brumbál a ošetřovatelka svraštila obočí k sobě.

„Chcete říct, že se baví s akromantulemi? Vždyť jsou pro lidi nebezpečné!"

„Asi proto Hagrida tak lákají," Brumbál se usmíval jako měsíček na hnoji a motal si svůj plnovous na prst.

„Aha," řekla rozpačitě madam Pomfreyová.

„Myslím, že tady slečna Greenová se svou kamarádkou by za Hagridem mohly zaskočit," mrkl na Kathleen a Elenu, které stály u Isabelliné postele.

„Ano, samozřejmě, profesore," odpověděla Kathleen.

Brumbál se bez odpovědi otočil na patě a odešel z ošetřovny.

Kathleen donutila Elenu, aby se za Isabellou šly podívat, jestli se už probudila. Kathleen byla docela nervózní, jestli bude její kamarádka v pořádku. Myslela si, že je s Elenou jediná, kdo ji navštívil, ale nebyla. Byli tu totiž i tři chlapci, které Isabella nemá moc v lásce. Ernie s jeho kamarády Justinem a Ryanem. Asi by nebyla šťastná, kdyby se dozvěděla, že tu byli.

„Co že to máme přinést, madam Pomfreyová?" optala se Kathleen a vzdálila se od postele, kde její kamarádka ležela.

„Jed z akromantule," zopakovala ošetřovatelka.

„Dobře, za chvíli jsme zpět."

Kathleen chytila Elenu za ruku, aby ji mohla z ošetřovny odtáhnout, protože se neměla k pohybu.

Dívky mlčky došly až k Hagridovu srubu, kde třikrát hlasitě zaklepay. Ve dveřích se o chvíli později objevila Hagridova střapatá hlava.

„Dobrý den," pozdravila Kathleen. „Madam Pomfreyová nás posílá k vám pro jed z akromantule. Potřebuje ho na přípravu protilátky pro naši kamarádku," vysvětlila.

„To je ta dívka, kterou bodla spinam toxicus, že? Slyšel jsem vo tom. Ta holka má zatracené štěstí. Kdyby se jí jed do těla dostal ve velkém množství, mohlo by ji to zabít," zabručel.

„A vy tady máte ten jed?" zajímala se Elena.

Poloobr záporně zakroutil hlavou. „Nemám, ale seženu ho, počkejte tady," přikázal jim a se svým psem Tesákem v patách zmizel v Zapovězeném lese. Dívky se po sobě podívaly a pokrčily rameny. Pak se posadily na trávu a zkracovaly si chvíli tím, že cupovaly trávu na malé kousíčky.

Přibližně za deset minut zaslechly šustění listů a mezi stromy se objevila Hagridova obrovská postava.

Předal jim lahvičku s jedem do ruky a dobrosrdečně se usmál. „Vzkažte jí, že jí přeju brzké uzdravení."

Dívky za jed poděkovaly a svižnou chůzí se vracely zpět do hradu. Prošly chladnými chodbami, až se dostaly až na ošetřovnu. Jakmile madam Pomfreyová zaslechla zvuk otevírajících dveří, okamžitě vylétla ze své kanceláře.

„Máme ho," zazubila se Kathleen a mávala lahvičkou s jedem ve vzduchu.

„Skvělé," rozzářila se madam Pomfreyová a lahvičku si od nich přebrala. „Konečně mohu dokončit protilátku a podat jí slečně Angelové." Spěšně odběhla do své kanceláře, aby mohla dokončit svou protilátku. Kathleen s Elenou se vrátily k Isabelliné posteli.

„Za chvíli se konečně probereš," zašeptala šťastně.

„Ty škrábance jsou zvláštní," poznamenala Elena a světélkující škrábance si prohlížela.

„To jsou, prý jí tam už zůstanou."

„Je to docela hezké," usmála se Elena. „V noci bude jak lampička," uchechtla se.

„Třeba alespoň přestanou svítit."

V tu chvíli se otevřely dveře od kanceláře madam Pomfreyové a ošetřovatelka z ní vyšla a nesla pohárek s nějakou černou tekutinou. Nevypadala moc vábně.

Přišla k Isabelle a protilátku do ní nalila.

„Teď musíme jen čekat," poznamenala. „Měla by se probrat do pěti minut.

A opravdu. O tři minuty později Isabella otevřela oči.