Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

9. Dopis

Při obraně jsem vůbec nedávala pozor. Hlavu jsem měla opřenou o ruku a zírala jsem kamsi do prázdna za profesora, který něco vysvětloval. Jako obvykle koktal, což mě nehorázně rozčilovalo a měla jsem sto chutí mu říct, ať toho okamžitě nechá.

Přemýšlela jsem nad Voldemortovou nabídkou. Nevěděla jsem, co všechno to obnáší. Na jednu stranu jsem chtěla mít otce, ale na tu druhou stranu, když bude mít zpět své tělo, kdo ví, co se s kouzelnickým světem stane. Merlin ví, čeho je Voldemort schopný a jak daleko dokáže zajít, aby dosáhl svého.

Taky jsem chtěla poznat svou matku, která byla v Azkabanu. Jednou sem o tom děsivém místě četla. Hlídají tam mozkomoři, zrůdy bez očí, které se živí šťastnými vzpomínkami.

Opravdu jsem ji chtěla poznat i přes všechno, co udělala. Vždycky jsem si přála poznat své biologické rodiče, i když bych byla raději, kdyby to byli normální kouzelníci a ne nejhorší černokněžník všech dob a jeho nejvěrnější Smrtijedka. Ale tak co, rodiče si nevybíráme...

Z mé nepozornosti mě vyrušil profesor Quirell, který promluvil mým směrem. Očividně nechápal, že si potřebuju urovnat myšlenky.

„Slečna Angelová jistě zná odpověď," řekl jízlivě a já se rozhlédla kolem sebe. Všichni žáci se na mě koukali a Julie se Sashou se na mě šklebily. Úšklebek jsem jim oplatila, i když jsem nevěděla, na co se mě vlastně profesor ptá.

„Čím se budeš bránit proti odzbrojovací kletbě," zašeptala mi do ucha Kathleen.

„Protego," řekla jsem a profesor neochotně přikývl. Asi mě nemá moc v lásce.

„Mohla by-byste laskavě dávat pozor, slečno Angelová?" zeptal se s úšklebkem.

„Jo," zabručela jsem otráveně. Profesor začal znovu něco vysvětlovat a já ho znuděně pozorovala. Mluvil o nějakém divném tvorovi, jehož jméno jsem si nezapamatovala. Proč se tohle tady učí? Copak to někoho zajímá?

***

Nějak jsem přetrpěla obranu a další hodinu máme bylinkářství, což znamená, že budeme muset jít ven do skleníků.

Bylinkářství mě moc neláká. Každou chvílí mě může nějaká kytka kousnout, nebo něco podobného.

Profesorka Prýtová už čekala před skleníkem číslo jedna, ve kterém jsme pracovali každou hodinu.

Všichni jsme se naskládali dovnitř, ačkoliv to nebylo tak jednoduché. Bylinkářství jsme měli spojené s Nebelvírem.

Profesorka nám představila jednu kytku, která vypadala jako pampeliška. Možná to i pampeliška byla, kdo ví... Dala nám všem do rukou nůžky a chtěla, aby jsme těm kytkám ostříhali listy. Neznělo to moc zábavně a ani nebylo.

***

Seděla jsem u oběda na konci stolu a v klidu jedla. Najednou si ke mně přisedli tři kluci. Jednoho jsem už znala. Byl to ten otravný Ernie McMillan.

„Ahoj, Isabello," pozdravil mě s úsměvem a začal si nabírat brambory.

„Ahoj," pozdrav jsem mu opětovala. Neusmála jsem se.

„Tohle je Justin a tohle Ryan," představil dva chlapce, kteří přišli s ním. Oba dva kývli na pozdrav. Falešně jsem se usmála, ale v duchu si říkala, co je to za idioty.

„Jak se máš?" zajímal se Justin. Už teď mi leze na nervy.

„Špatně," odsekla jsem.

Justin svraštil obočí. „Proč?"

Pokrčila jsem rameny. Nejsem úplně zlá, abych mu řekla, že protože tady sedí.

„To je dobře, že už je dnes pátek, co?" zapojil se do rozhovoru i Ryan.

„Hmm," zabručela jsem, protože jsem měla plnou pusu brambor.

„Máš už na pondělí to pojednání pro Snapea?" zeptal se Ernie.

Záporně jsem zakroutila hlavou.

„Já taky ne. Ten Snape je mi hrozně nesympatický. Furt se mračí a slyšel jsem, že nadržuje Zmijozelu. Ostatně ani k nám se nechová nejlíp. Má furt nějaké jízlivé poznámky a vymýšlí nesmyslné úkoly," Ernie nakrčil nos.

Jeho větu jsem ignorovala. Mně Snape nevadí. Ať si nadržuje Zmijozelu, jak chce. Kdybych já byla ředitelkou nějaké koleje, dělala bych to taky.

„Co budeš dělat dnes odpoledne?" zeptal se Justin.

Pokrčila jsem rameny. Měla jsem v plánu jít do knihovy a sepsat všechny eseje a pojednání. Jenže proč bych jim to měla říkat? Akorát by mě pak stalkovali.

„Nechceš jít s námi ven?" navrhl nadšeně Justin.

Záporně jsem zakroutila hlavou. „Už mám něco v plánu. A taky už musím jít. Mějte se," rozloučila jsem se a rychle se zvedla a prchla z Velké síně.

Zamířila jsem do svého pokoje, kde na mě čekalo překvapení v podobě sovy, která nesla dopis - asi od rodičů.

Nadšeně jsem doběhla k oknu a pustila sovu dovnitř. Zahoukala a posadila se na mou postel. Natáhla nožku a já odvázala dopis.

Ahoj Isabello, máme se všichni dobře. Chápeme, že jsi neměla čas na to, abys nám napsala. Je super, že sis konečně našla kamarády :D. Samozřejmě víme, kdo jsou tví rodiče a pokud to chceš vědět, řekneme ti to. Jmenovali se Tom Raddle a Bellatrix Lestrangeová. Nevíme, co byli zač. Zdáli se ale jako milí lidé. Až přijedeš na Vánoce domů, můžeme si promluvit.

Všem nám moc chybíš, máma, táta, Aaron.

To, co v dopise stálo, mě ujistilo v tom, že jsem opravdu jeho dcera. Nevěděla jsem, jestli mám být šťastná z toho, že jsem konečně poznala své biologické rodiče, nebo se obávat toho, co bude dál.

Chvíli jsem jen seděla na posteli a zírala na dopis. Pak jsem se však rozhodla, že Voldemortovi napíšu, abych mohla zjistit, jaký vůbec je. Musela jsem se rozhodnout, jestli se k němu přidám nebo ne.