Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

31. Bezhůlková magie

S profesorem Moodym jsme šli po písčité cestě směrem k Zapovězenému lesu, aby mě nikdo neviděl kouzlit bez hůlky. Ještě nepřišel čas na to, abych odhalila svou pravou identitu, ačkoli vím, že ta chvíle brzy přijde.

Stále nepřestalo pršet. Dokonce mi přišlo, že déšť navral na intenzitě, jestlu to bylo ještě možné. Za co nás Merlin trestá?

„Jak jako chceš vyzkoušet mou bezhůlkovou magii?" zeptala jsem se profesora a natočila jsem hlavu směrem k němu.

„Půjdeme za kentaury a pokud dovolí, abys na nich vyzkoušela pár kouzel, tak mi ukážeš, jak kouzlíš. Pokud ne, tak vymyslíme jinou variantu," vysvětlil mi a já přikývla. Nasadila jsem si na hlavu kapuci, ačkoli mi bylo jasné, že za chvíli bude mokrá stejně jako já.

„Jak se má otec?" zajímalo mě.

„Nevím, delší dobu jsem ho neviděl," pokrčil rameny. „Naposledy když jsem ho viděl, vypadal docela dobře. Už měl dokonce miniaturní tělíčko. Stará se o něj Červíček."

„Červíček?" To mě opravdu udivila. Co jsem slyšela, nebyl to zrovna nejschopnější kouzelník. „Je bezpečné svěřit otce do jeho péče? Neudělá mu nic?"

„Myslíš Červíček Voldemortovi?" ujišťoval se Moody a já přikývla. „Myslím, že ne. Tvůj otec může kouzlit a Červíček je tak zbabělý, že by se o nic nepokusil. Ani o útok, ani o útěk."

„Dobře," přikývla jsem. „Doufám, že ten plán vyjde. Už chci, aby se otec vrátil."

„Já taky," přitakal Barty.

„Myslíš, že by pak dokázal dostat matku z Azkabanu?"

„Zcela určitě," potvrdil Moody a mně se rozzářily oči. „A teď pohni. Nerad bych nastydl."

V lese jsme našli kentaura Firenzeho, který souhlasil s tím, že na něm můžu vyzkoušet pár kouzel.

„Včera jsem viděl ve hvězdách, že mě někdo požádá pomoc a já se samozřejmě nemůžu stavět proti osudu," řekl mi. „Viděl jsem tam nebezpečí. Někdo je ve smrtelném nebezpečí," řekl nám a já potlačila touhu se ho zeptat, v jakých hvězdách to viděl, neboť včera a dnes v noci žádné hvězdy na nebi nezářily.

„Takže Firenzi, Isabella umí bezhůlkovou magii a my potřebujeme vědět, jak moc je silná. Nesmíš to nikomu říct, rozumíš? Ani ostatním kentaurům, rozumíš? Jestli o tom jen cekneš, potká tě něco hodně zlého," pohrozil mu Moody a vyjevený kentaur se nezmohl na nic jiného, než že jen přikývl. Dokonce si odpustil i ty žvásty o hvězdách.

„Isabella na tebe použije jednuché aquamenti. Nejdřív s hůlkou, pak bez ní. Ničeho se neboj, potom tě i vysuší," řekl Moody a kentaur přikývl. Já tedy vytáhla hůlku z kapsy a vyslala na něj aquamenti. Z hůlky vytryskl proud vody a pěkně Firenzeho osvěžil. Pak jsem před sebe natáhla ruku a stejnou silou vyslala aquamenti znovu. Proud byl však asi tak čtyřikrát silnější. Chudák Firenze byl mokrý od hlavy k patě. Omluvně jsem se na něj usmála a znovu máchla rukou, abych ho vysušila.

„Tak to byla síla," Moody obdivně svěsil koutky úst. „Dobře, zkus petrificus totalus," poručil mi a já tak učinila. Z hůlkou jsem kentaura znehybnila a vzápětí zase z kouzla propustila.

„Normální intenzita," pronesl kentaur a já zastrčila hůlku zpět do hábitu. Znehybnila jsem ho bezhůlkouvou magií. Nepřipadalo mi, že by v tom byl nějaký rozdíl.

„Tak to byla jiná pecka," vydechl Firenze a protahoval si ruce. „Mnohem silnější."

„Bude stačit na draka?" zeptala jsem se.

„Myslím, že ano," řekl kentaur a já se usmála.

„Děkuju, Firenze. My už půjdeme."

S Moodym jsme se vraceli zpět k hradu.

„A jak to mám udělat, aby si toho nikdo nevšiml?" zeptala jsem se.

„Myslím, že je čas, aby se všichni dozvěděli, že umíš bezhůlkovou magii. Jinak to nepůjde."

Tupě jsem na Moodyho zírala, jestli si náhodou nedělá legraci. „To nemůžu," vydechla jsem.

„Ale můžeš. Nikdo neví, že má dceru. Nikdo tě z ničeho podezřívat nebude. Alespoň všichni uvidí, jak jsi mocná," usmál se na mě, ale já si však stále nebyla jistá, jestli je to dobrý nápad.