Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

15. Zapovězený les

Chudáka, kterého jsem spoutala byl totiž Quirell. Mávla jsem rukou a provazy z něj opadly. Omluvně jsem se pousmála, ikdyž to asi nemohl vidět.

„Omlouvám se," řekla jsem pobaveně a natáhla k němu ruku, aby mohl vstát. Chytil se jí a s mou pomocí vstal.

„Co tady děláte?!" štěkl na mě místo pozdravu. Očividně nebyl v dobré náladě.

„Procházím se při měsíčku," odpověděla jsem s úsměvem. Z nějakého důvodu jsem byla hrozně rozesmátá a všechno mi připadalo vtipné.

„To není vtipné, slečno Angelová!" okřikl mě. „Víte kolik je?!"

„Ne, trošku jsem tu zabloudila," řekla jsem narovinu.

„Jsou asi dvě hodiny ráno!"

„Ups," zasmála jsem se. „Když jsem odcházela z hradu, bylo asi osm."

„Víte, co v tomhle lese žije?!"

„Ano, protože jsem mimořádně chytrá. Žijí tu vlkodlaci, kentaurové, jednorožci a další podobní tvorové," řekla jsem.

„Momentálně mi jako moc chytrá nepřipadáš. Potuluješ se tady úplně sama uprostřed noci a nezajímáš se o to, že tě může cokoliv zabít!" křičel na mě. Já se jen pobaveně usmívala a stříkala malé fontánky vody z mých prstů. Bylo to opravdu zajímavé. Zaujatě jsem své prsty pozorovala a Quirella si v nejmenším nevšímala. Dělala jsem, jako by tam ani nebyl. Asi jsem se do toho tak vžila, že jsem se otočila a prostě odťapkala pryč. Quirell zafuněl a chytil mě za hábit, abych mu neutekla.

„Zastav!" zakřičel na mě, když jsem se mu vytrhla.

„Proč?" zeptala jsem se a rozběhla se pryč. Asi to nebyl ten nejlepší nápad, protože jsem se zamotala do nějaké kytky, která mě držela pevně a nechtěla mě pustit. Omotala se mi kolem kotníků a jelikož měla trny, tak si myslím, že mě i pěkně pořezala. Spadla jsem na zem a do rukou se mi zapíchly další trny. Zaklela jsem a snažila jsem se je vytáhnout. Naštěstí to šlo docela lehce. Rukou jsem přeřízla kytku i na nohách a odplazila se od ní pryč. Vyndala jsem všechny trny a postavila jsem se. To, že mi po noze stékala krev, mě nezajímalo.

„Jste v pořádku?" ptal se starostlivě Quirell, když doběhl ke mně. Běhat moc rychle teda neumí.

„Jo," vydechla jsem s úsměvem a znovu se rozchechtala. Opravdu nevím, jestli mi někdo něco nepřilil do dýňové šťávy, kterou jsem měla k večeři, nebo na mě působí měsíc, který nebyl v úplňku.

„Co je to za kytku?" zeptala jsem se, když jsem se uklidnila. Posadila jsem se na zem a opřela se o kmen stromu. Viděla jsem, že Quirellovi se to moc nelíbí, ale posadil se naproti mně. Asi mě tady nechtěl nechat samotnou a došlo mu, že v nejbližší době se zpět do hradu nevrátím. Proč taky, když zítra je sobota.

„Nevím," pokrčil Quirell rameny a kytku si prohlížel. Vypadala jako obyčejný šípek, jenže ten se po vás nevrhne. „Nikdy jsem podobnou rostlinu neviděl." Měla černé listy a červené květy. Vypadala docela hezky. Možná bych si ji i koupila a pěstovala ji.

„Co vás to napadlo jít sem?" zeptal se už klidně Quirell.

„Chtěla jsem si číst, ale nemohla jsem se soustředit, a tak jsem prostě zamířila sem," vysvětlila jsem a pokrčila rameny.

Přemýšlela jsem, jestli je možné, že otec už četl můj dopis. Už je to pár hodin, co jsem ho poslala, takže ho určitě četl. Možná na mě v ložnici čeká odpověď. Otec vždy odpovídá rychle. Rozhodla jsem se toto téma raději dnes nevytahovat.

„Máte špatné nápady, slečno," Quirell nevěřícně zakroutil hlavou. „Žádného prváka by nenapadlo jít v půlce noci do Zapovězeného lesa."

„Uznejte sám, že já nejsem obyčejný prvák," křivě jsem se usmála, ikdyž to nemohlo v té tmě být vidět.

„To nejste," přiznal Quirell, „ale nikdo se to nesmí dozvědět. Pak by nám vaše pomoc byla celkem k ničemu."

„Dávám pozor, nikdo nic netuší," ujistila jsem ho.

„To je dobře."

„Z čeho vlastně je ten test v pondělí?" zeptala jsem se.

„Nevím," zabručel Quirell. „Měla sis to zapsat."

„Proč bych to dělala? Zbytečně bych plýtvala inkoust," pokrčila jsem rameny a Quirell zakoulel očima.

Další hodinu jsme si povídali o všem možném, až Quirell rozhodl, že konečně půjdeme zpět. Nebyla jsem proti. Byla jsem už docela unavená.

Vymotání z lesa nám trvalo další hodinu, takže do postele jsem se dostala až ve čtyři. Jakmile jsem dopadla do postele, okamžitě jsem usnula.