Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

52. Matko?

„Merline, co je to za kretauru?" zeptala jsem se Kathleen po tom, co profesorka Umbitchová domluvila.

„Vůbec nevím, je to nějaká baba z ministerstva," odpověděla mi Kathleen.

„Jestli nás tohle," kývla jsem hlavou k napodobenině profesorky, „má učit, tak je na tom Brumbál vážně špatně," řekla jsem vážně. Proslov profesorky Umbridgeové byl velmi zajímavý a poučný. Dozvěděla jsem se spoustu nových informací. Moc se mi líbil její styl. Kdyby jste si toho do teď nevšimli, má oblíbená barva je samozřejmě růžová. A mé oblíbené zvíře ropucha. Myslím, že se ze mě a té miloučké paní profesorky stanou kamarádky. Vážně působila přátelsky a laskavě. Myslím, že by se rozdala pro dobro ostatních. Možná bych si z ní mohla vzít příklad. Rozhodně vypadala na to, že přemýšlí sama a nenechává si od někoho radit, například od jejího šéfa Popletala.

***

Hodina obrany proti černé magii byla velmu záživná. Dalo by se to přirovnat k hodině dějin čar a kouzel. Přednesla nám její plán na celý školní rok, ale o čarování se tam nic nepsalo. Celou hodinu jsme si opisovali nějaký strašně dlouhý text z knihy. Nevím proč, když si to tam můžeme přečíst. No, myšlenkové pochody Dolores Umbridgeové asi nikdo nepochopí. Ale vlastně mi ta profesorka hrála do karet. Tvrdila, že se Voldemort nevrátil. Alespoň jednu věc v jejím životě dělá správně...

***

O pár měsíců později

Když jsem ráno vstoupila ve společnosti Yuliana do Velké síně, hned jsem poznala, že je něco špatně. Studenti, co se tu již nacházeli, si mezi sebou něco vzrušeně šuškali a na jejich tváři panoval vystrašený výraz. Vůbec jsem nechápala, o co jde. Očividně ani Yulian, protože se tvářil podobně jako já.

„Co se děje?" zeptala jsem se vyděšené Kathleen, která v ruce držela Denní věštec jako spoustu dalších. Nic mi na to neodpověděla, jen ke mně přistrčila noviny a ukázala prstem na deset černobílých fotografií. Na osmi z nich byli kouzelníci a na dvou čarodějky. Někteří z lidí na fotografiích se nehlasně vysmívali, jiní s drzým výrazem poklepávali prsty na rámečky svých podobizen. U každé fotografie bylo jméno a výčet zločinů, za které byl jeho nositel poslán do Azkabanu.

Hromadný útěk z Azkabanu,
Ministerstvo se obává,
že Black je organizátorem
bývalých Smrtijedů

Přečetla jsem si text na titulní straně a dočista jsem zkameněla, až do mě musela Kathleen šťouchnout, abych se vzpamatovala.

Mé oči se okamžitě zaměřily na fotografii jedné z čarodějek. Měla dlouhé tmavé vlasy, stejné jako já, které na fotografii vypadaly neupraveně. Zahlížela na mě přimhouřenýma očima a na rtech jí pohrával pohrdlivý úsměv.

Bellatrix Lestrangeová - odsouzena za mučení a trvalé zmrzačení Franka a Alice Longbottomových.

Okamžitě jsem ji poznala. Mou matku. Spolu s dalšími uprchla z Azkabanu. Pocítila jsem nával vzteku vůči otci. Neřekl mi o tom. Vůbec nic mi o tom sakra neřekl! V žádném dopise, co mi dosud přišel, se nezmínil o tom, že Smrtijedi plánují útěk z Azkabanu. Samozřejmě mi v létě říkal, že je osvobodí, ale nemohla jsem vědět kdy.

„To je příšerné," řekla roztřeseným hlasem Kathleen a vzala ode mě noviny zpět a otočila na další stranu. „Jak se tohle mohlo stát? Vždyť Azkaban hlídají mozkomoři," téměř zašeptala.

,Už asi ne, milá Kathleen," řekla jsem si v hlavě.

„Co budeme dělat?" zeptala se mě, když jsem neodpovídala. Asi si mé mlčení vykládala jako šok.

„Nic," řekla jsem. „Nemůžeme nic dělat. Tohle musí vyřešit ministerstvo."

„Co když se připojí k Ty-víš-komu?" zašeptala tiše.

„Je mrtvý," řekla jsem pevně.

„Ty tomu věříš? Myslíš si, že je opravdu mrtvý a že si Brumbál s Potterem vymýšlejí?"

„Věřím," řekla jsem. „Byla jsem tam s Potterem a žadný Voldemort tam nebyl." Škubla sebou, když jsem vyslovila jeho jméno.

„Neříkej mu tak," napomenula mě. „Nahání mi to husí kůži."

„Nemyslíš, že kdyby se vrátil, začaly by se dít podivné věci? Lidé by mizeli, mudlové by byli zabíjeni..."

„Tohle ti přijde normální," nechápavě zakroutila hlavou a ukázala na noviny.

„Black přeci také utekl," řekla jsem. „Mozkomorové si asi dali pauzu a nevšimli si, že jim pár vězňů uteklo."

„Ne, Isabello, takhle to být nemůže," odporovala nevěřícně. „To není možné, byli v cele s maximální ostrahou, všichni. Není pravděpodobné, aby se jim všem povedlo utéct najednou." Nerada to říkám, ale Kathleen je docela chytrá holka. Nechybí hodně k tomu, aby došla k pravému důvodu, proč a jak unikli. Mně bylo hned jasné, že mozkomoři nejsou již víc pod kontrolou ministerstva, jak si všichni myslí. Přidali se na stranu zla, kam beztak patří.

„Říkám ti pravdu, Kathleen," zalhala jsem. Naštěstí jsem v lhaní dost dobrá. „Nevím sice, jak unikli, ale s Voldemortem to nemá nic společného," ujistila jsem ji.

„Nevyslovuj to jméno!" zapištěla, načež jsem jen zakoulela očima.

***

„Musím za nimi, hned teď, jsou tam i mí rodiče," řekl mi uspěchaně Yulian, když jsme spolu byli konečně osamotě.

„Jenže jak?" vyhrkla jsem. „Ani jeden se neumíme přemisťovat s otec mi o tom vůbec nic neřekl, což si s ním mimochodem ještě vyřídím," zavrčela jsem.

„Na tohle není teď čas, Isabello, naposledy jsem je viděl, když jsem byl ještě malé děcko."

„No vidíš, já ji neviděla nikdy," řekla jsem.

„Pojď, půjdeme za hranice pozemků a něco vymyslíme navrhla jsem mu a on samozřejmě poslechl.

***

„Jak se tam máme sakra dostat?!"

„Ja nevím!" odpověděl mi Yulian.

„Přísahám, že ho zabiju!"

V tu chvíli vzduch proťalo hlasité prásk a před námi se zjevil Lucius.

„Dělej, přemisti nás za otcem!" přikázala jsem mu a on se ani nepokoušel odporovat. Beztak sem šel pro nás na příkaz mého proradného otce.

„Pán Zla vás již očekává," řekl nám, odvedl nás dovnitř do jeho sídla a ukázal na velké dveře vedoucí do místnosti, kde se konaly všechny schůze.

Prudce jsem otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Můj pohled se okamžitě spojil s tím jejím.

„Matko?"