Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

69. Blýská se na horší časy

„Vítejte, Smrtijedi," pronesl Voldemort a důležitě se procházel kolem stolu, u kterého seděli všichni hlavní Smrtijedi. Nagini se samozřejmě plazila za ním, jak měla ve zvyku.

Všichni Smrtijedi seděli strnule u stolu a obávali se toho, co Pán Zla řekne. „Stojí před námi velký problém, který musíme společně překonat." Nad jeho slovy jsem protočila očima a založila si ruce na hrudi. Neschopní Smrtijedi nám sotva pomohou zlikvidovat kouzelníka, o kterém nikdy v životě neslyšeli. „Jistý kouzelník, o kterém jsem si myslel, že už se neobjeví, nedávno unesl Isabellu. Jmenuje se Gabriel Madero, slyšel jste o něm někdo?" zeptal se a přejel Smrtijedy pohledem. Pár z nich znepokojeně přikývlo, ale ostatní neměli tušení, kdo je to zač. „Všichni jste se s ním určitě setkali v první kouzelnické válce. Tehdy to byl mladý nezkušený kouzelník, přesto nám byl rovnocenným soupeřem. Jak je to jen možné?" zeptal se.

„Můj pane," ozval se tiše jeden Smrtijed, kterého jsem neznala osobně, „to je ten lektvarista, nemám pravdu?" zeptal se.

„Ano, přesně tak," potvrdil. „Gabriel Madero je jeden z nejlepších lektvaristů na světě. Nikdo z vás o něm neslyšel, protože pracuje v utajení a daří se mu to opravdu dobře. Málokdo o něm ví."

„Můj pane," ozval se Avery a zvedl zrak od desky stolu, „pořád nechápu, co je na něm tak zajímavého."

„Kdybys mě nepřerušoval, tak bych to vysvětlil!" okřikl ho a Avery znovu sklopil pohled.

„Gabriel Madero má totiž svůj vlastní tým, se kterým vymýšlí nejrůznější látky. Velmi nebezpečné a škodlivé, podotýkám. Látka, kterou dal Isabelle, způsobila, že ji připravila o všechnu magii a zároveň jim byla plně oddaná. Toto by se však mohlo stát každému z vás. Kdekoliv vás mohou odchytit a ovládnout vás," pronesl a Smrtijedi se po sobě znepokojeně ohlédli.

„To však není náš největší problém. Madero má jistou látku, která dodává obrovské množství magické síly, proto dokázali v tak malém množství zlikvidovat polovinu mé armády. Kdyby té látky použili víc, jejich síly by se vyrovnaly těm našim. Problém by však byl, kdyby se spojili s Fénixovým řádem. Proto je musíme co nejrychleji najít, aby nenapáchali ještě větší škodu. Proto od teď budete držet hlídky na místě, kde Lucius jednu z Gabrielova týmu spatřil. Musíme je najít. Pro zatím je to váš hlavní úkol. Oznámíte to i ostatním Smrtijedům a prohledáte celou Británii," přikázal a Smrtijedi přikyvovali.

„Od teď to odvolání všichni z vás budou docházet na hodiny černé magii ke mně a Isabelle, abychom vám mohli ukázat nějaké šikovné kletby, které by vám pomohly v případě, že by vás někdo napadl."

Reakce na toto sdělení byly různé. Někteří otráveně zakouleli očima, jiným to bylo jedno a někteří to zřejmě uvítali.

Já na otce zítala s lehce vyčítavým pohledem, že se mnou něco tak důležitého neprobral, na druhou stranu jsem s ním naprosto souhlasila. Smrtijedi se musí dokázat ubránit. A musí je cvičit někdo, kdo to opravdu umí.

Se zlomyslným úšklebkem jsem si představovala sebe, jak stojím nad Luciusem Malfoyem, který se válí po zemi, protože nevykryl mou kletbu, a který si pod nosem mumlá urážky na mou osobu, protože kdyby je vyslovil nahlas, pravděpodobně by to bylo to poslední, co by v životě udělal.

Z mých myšlenek mě vytrhl otcův hlas, který Smrtijedům dával další informace o nadcházejících hodinách černé magie a pátrání po Maderovi.

Dnešní schůze byla neobykle dlouhá. Protáhla se až dlouho do noci. Většinu času si však Pán Zla mluvil spíš sam pro sebe o tom, jak Gabriela zamorduje a podobné věci, sem tam však rozdal nějaký rozkaz.

***

„Hned zítra začneme se soubojema," oznámil mi Voldemort po tom, co všichni Smrtijedi kromě Malfoyových opustili Malfoy Manor. „Pojď se mnou do mé kanceláře, potřebuji s tebou ještě něco probrat," oznámil mi nesmlouvavě.

„Nepočká to do zítra? Jsem docela unavená a čeká na mě Yulian."

„Ne," odsekl a zabodl do mě své červené oči. „Je to naléhavé."

A tak mi nezbývalo nic jiného než ho následovat.

Prošli jsme několika chodbami, vyšli několik schodišť, až jsme dorazili do otcovi kanceláře. Okamžitě jsem zapálila oheň v krbu, svalila se do křesla a měla co dělat s tím, abych neusnula. Naopak Voldemort se zdál, že má energie na rozdávaní.

„Tak mluv," vyzvala jsem ho a zívla si. Voldemort seděl za svým pracovním stolem a Nagini ležela na jeho ramenech a dožadovala se pozornosti.

„Pamatuješ, jak jsem s tebou nedávno mluvil o viteálech?" přikývla jsem.

„Potter zničil další?" zeptala jsem se. Voldemort záporně zavrtěl hlavou.

„Ještě nezničil ani medailonek, ale je jen otázkou času, než se mu to povede. Jde o to, že když ten medailonek zničí, zbydou mi jen tři viteály."

„Jen tři?" vyjekla jsem. „Nezmínil ses o tom, že by zničil další."

„Totiž jeden zničil už před lety, když jsi byla ve druhém ročníku. A minulý rok Brumbál zničil další, prsten Rojvola Gaunta, mého dědečka," vysvětlil.

„A co budeme dělat?" vyhrkla jsem. „Vyrobíš si další?" napadlo mě.

„Nejsem si jist, že by to šlo. Má duše je už natolik znetvořená, že by to nemusela unést. Přeci jen rozpoltit svou duši na šest částí není žádná legrace."

„A co tedy chceš dělat?" zeptala jsem se znepokojeně.

„Totiž, může se stát, že Potter zničí všechny mé viteály a-"

„Ne! To se nestane!" přerušila jsem ho. Nechtěla jsem to slyšet. Věděla jsem, že je v nebezpečí a i on si to už zřejmě uvědomoval.

„Nepřerušuj mě, Isabello. Uvědomuji si, že můj život je v nebezpečí a snažím se vymyslet nějaké řešení."

„Vymyslel si něco?"

„Jistě víš, že když se mi něco stane, nastoupíš na mé místo," ujišťoval se a já bez váhání přikývla. „Budeš pokračovat v mém poslání," opět jsem přikývla. „Výborně," řekl, ale tvářil se dost vážně. „Předem tě chci upozornit, že tě do ničeho nenutím, rozhodnutí je jen na tobě."

„O co jde?" zeptala jsem se znepokojeně.

„Uvažovala si někdy o tom, že by sis vytvořila viteál?" zeptal se a čekal na mou reakci. Čekala jsem od něj všechno, ale tohle opravdu ne. Chce po mně, abych si vytvořila viteál? Dobrou chvíli jsem na něj jen zírala, ale pak jsem se konečně vzpamatovala.

„Ne, samozřejmě že ne, vždyť je mi teprve sedmnáct a-"

„Já v tvém věku už viteály měl," řekl pyšně otec.

„Ale..." zadrhla jsem se. „Přeci si nemůžu vytvořit viteál. Rozpoltit svou duši..."

„Jistěže můžeš, všichni můžou," odporoval Voldemort. „Pouze nechceš, ale rozumím tomu. Je to proti zákonu přírody, rozpoltit duši."

„Nemůžu to udělat, nezvládla bych to..."

„Ale ano, Isabello, zvládla, asi si ani neuvědomuješ, jak strašně mocná jsi."

„Ale... Ale proč bych si ho měla vytvořit?" zeptala jsem se.

„Vím, že se moje dny krátí a pokud nic nevymyslím, Potter mě zničí." Chtěla jsem něco namítnout, ale otec mě umlčel zvednutím ruky. „Jakmile se tak stane, všichni půjdou po tobě a ostatních Smrtijedech. Vím, že jsi mocná, mnohem víc než oni, ale po tom, co padnu, jim zneškodnění tebe bude připadat jako hračka. Chtěl bych, abys měla nějakou pojistku, kdyby se tvému tělu něco stalo. Chci, abys dokončila naše poslání."

„Ale-"

„Do ničeho tě nenutím, rozhodnutí je na tobě. Věřím však, že se rozhodneš správně."