Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

70. Staré rány nikdy nepřestanou bolet

Tu noc jsem vůbec nemohla spát, ačkoli Yulian vedle mě se spánku oddával už několik hodin. Nedokázala jsem z hlavy dostat představu sama sebe s viteálem. Čekala jsem od otce cokoliv, ale ne to, že po mně bude chtít, abych si vytvořila viteál. Vím, že si myslí, že to dokážu, ale já si to nemyslím. Nebo možná ano. Problém je spíš v tom, že jsem nikdy netoužila stát se nesmrtelnou a vytvořit si viteál. Ani teď nechci. Stejně jsem o tom ale musela přemýšlet. Jaké to asi je, když máte duši na dvě části. Jaké to vůbec je být Voldemortem, který má duši na sedm částí? Nechápu, jak může ještě žít. Už mít rozpolcenou duši na dvě časti, je dost děsivé, ale sedm...

Myšlenky o viteálech a nesmrtelnosti mě pronásledovaly až do brzkých ranních hodin a já věděla, že už neusnu. Vstala jsem tedy potichu z postele a šla se obléknout. Vzala jsem si své typické dlouhé šaty, boty na vysokém podpatku a vlasy si svázala do drdolu, aby mi všude nelétaly.

Vyšla jsem z pokoje na chodbu, kde bylo hrobové ticho, které narušovalo jen klapání mých podpatků. I všechny obrazy spaly a když jsem je svou chůzí probudila, hodily po mně vražedný pohled.

Řekla jsem si, že bych mohla zkontrolovat vězně, protože jsem tam už velmi dlouho nebyla. Třeba přibyl někdo nový a já si budu moct s někým popovídat...

Prošla jsem tedy hlavní síní, kde se konají schůze a zamířila dolů po kamenných dolů. Neviděla jsem ani na krok a hrozilo, že bych z těch schodů mohla spadnout, což jsem si rozhodně nepřála, a tak jsem vytáhla hůlku a svítila si na cestu. Kouzlem jsem odemkla mříže a vklouzla dovnitř.

Ihned mě udeřil zápach krve a zatuchliny a já nakrčila nos. Rozhlížela jsem se po vězních, kteří všichni do jednoho vypadali polomrtvě. Opravdu to nebyl moc hezký pohled. Někteří vypadali, že spí, ale možná už jsou dávno mrtví.

Náladu na mučení jsem dnes neměla. Pouze jsem se chtěla podívat, jak na tom jsou. Ti, co byli vzhůru, ode mě vystrašeně odvraceli oči a snažili se, abych si jich nevšimla. Nepochybně si mysleli, že je jdu mučit a můj výraz tomu i odpovídal. Nesmí si začít myslet, že já jsem tady ta hodná. Právě naopak.

„Isabello?" ozvalo se tiše z nejvzdálenějšího koutu vězení. Prudce jsem sebou škubla a otočila se tím směrem. Přála jsem si, aby se mi to jen zdálo. Ten hlas jsem poznala.

Pomalým, opatrným krokem jsem se rozešla za tím tichým hlasem. Nezdálo se mi to.

„Kathleen," vydechla jsem. „Co tu sakra děláš?" sykla jsem a přidřepla si k ní. Vypadala hrozně. Dlouhé vlasy, obvykle rozčesané a svázané v culíku, teď měla rozcuchané a špinavé. Pod očima měla velké kruhy, na kterých by se snad mohla houpat a oblečení měla potrhané. Oproti ostatním vězňům však vypadala ještě dobře.

„Jsem tu," odpověděla tichým hlasem. No to jsem si asi nevšimla...

Všimla jsem si, že nás všichni vězni, co jsou vzhůru, pozorují. Mávla jsem tedy hůlkou, aby nás nikdo neviděl ani neslyšel.

„Jak dlouho jsi tady?" zeptala jsem se znepokojeně.

„Asi týden," odpověděla. „Plus mínus. Tady člověk ztrácí pojem o čase."

„Jakto že jsi tu? Co jsi provedla? Vždyť nejsi mudlorozená, neměli důvod po tobě jít!"

„Totiž, víš jak to nyní vypadá v Bradavicích?" zeptala se mě a já přikývla. Abych byla upřímná, absolutně nesouhlasím s tím, co se tam děje. Už to nejsou Bradavice, jaké je všichni znají. Teď je to škola černé magie...

„Určitě chápeš, že se mi to tam nelíbilo. Spolu s několika dalšími jsme protestovali, ale bylo to k ničemu. Tak jsme prostě utekli-"

„Jsi normální?" vyjekla jsem a pohoršeně se na ní dívala. „Neměla jsi utíkat!"