Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

8. První setkání

Zírala na mě děsivá tvář. Musím říct, že jsem v životě neviděla nic ošklivějšího, než je tohle, a to se každý den musím koukat na Julii.

Hrůzou jsem oněměla. Podivná tvář si mě prohlížela od hlavy k patě. Co je to sakra zač? Absolutně jsem nechápala, oč tu jde. Děsivá tvář na mě bez ostychu zírala. Byla jsem tak vyděšená, že jsem ani nevolala nikoho o pomoc a ani se nepokoušela utéct. Bála jsem se, že by mě mohl zabít. Děsivý na to byl dost.

„C-co jste zač?" vykoktala jsem a stále na něj vyděšeně zírala. „Vy jste Voldemort?"

Děsivá tvář se pousmála a pomalu přikývla. Nevěděla jsem, co mám dělat. Dveře byly zamčené a bála jsem se jen pohnout.

„Jsem tvůj otec, Isabello," řekl mi a děsivýma červenýma očima mi pohlédl do těch mých tmavých. „Už jsi na to přišla?"

Chvíli jsem se rozmýšlela, jestli mám vůbec odpovídat. „Vy mě nezabijete?" zeptala jsem se pak a sama si o chvíli později uvědomila, jak dětinsky to znělo. Nikdo mě však nemůže obviňovat. Jsem pouze malá holka, před kterou právě stojí nejhorší černokněžník století.

Voldemort se rozesmál a mně při tom zvuku přeběhl mráz po zádech. Otřásla jsem se a začla pomalu couvat ke dveřím. „Jsi velmi odvážná, Isabello," řekl a v jeho hlase jsem zaslechla něco jako hrdost. Asi. „Stejně jako tvá matka," dodal.

Narazila jsem zády do dveří a nahmatala kliku. Stiskla jsem ji, ale bylo k ničemu.

„Nesnaž se utéct, nepovede se ti to," upozornil mě. „Nemusíš se bát, opravdu tě nechci zabít," řekl. „Přísahám," dodal, když spatřil můj nedůvěřivý výraz. Nevěděla jsem, jestli mu můžu věřit. Zřejmě to byl opravdu můj otec, čemu jsem stále nechtěla uvěřit, na druhou stranu to byl zlý čaroděj, který zabil spoustu lidí.

„Vy přeci nemůžete být můj otec," dostala jsem ze sebe roztřeseným hlasem. „Četla jsem o vás, o tom co jste udělal, kolik lidí jste zabil, jak já můžu být vaše dítě? Mí rodiče jsou mudlové. Myslím, že se tu stala nějaká chyba," řekla jsem váhavě a doufala, že jsem ho nijak neurazila.

„Jsem si naprosto jistý, že jsi má dcera," ujistil mě. „K těm mudlům jsem tě dal já," řekl. „Kvůli tvé bezpečnosti," vysvětlil mi. „A oni ti to klidně dosvědčí. Musíš mi věřit."

„No... Tak dobře," řekla jsem.

„Jací jsou ti mudlové, Isabello?" zeptal se mě.

„Mám je ráda," odpověděla jsem už klidnějším hlasem. Voldemort očividně neměl v plánu mě zavraždit. „Jsou na mě hodní a chovají se ke mně hezky," řekla jsem a usmála se při vzpomínce na ně.

„Pojď blíž, Isabello," požádal mě Voldemort a já po chvíli udělala několik váhavých krůčků vpřed. Voldemort mě sjel od shora dolů a pak se mi opět zadíval do očí. „Jako bys jí z oka vypadla," řekl. „Tvé matce, Bellatrix," vysvětlil. „Je teď v Azkabanu, ale až naberu zpět svou moc, osvobodím ji. A byl bych rád, kdybys byla po mém boku."

Chvíli jsem na něj jen nevěřícně zírala. „Chcete, abych se k vám přidala? Já?"

„Přesně tak," potvrdil. „Už jednou jsem tě musel opustit, nechci aby se to stalo znovu."

„No... Ale vždyť mi je jen jedenáct," namítla jsem. „K čemu vám budu dobrá?"

„Jsi mocnější, než si myslíš, Isabello. Tvá moc se projeví ale až časem," řekl a usmál se. „Dám ti čas na rozmyšlenou. Napíšeš mi dopis a předáš ho tady Quirellovi, platí?"

Pomalu jsem přikývla a ani si neuvědomovala, čemu jsem se právě upsala.

„A na závěr, Isabello, nesmíš o tomhle rozhovoru nikomu říct, rozumíš mi?" naléhal na mě. „Jestli to uděláš, nebude to pro tebe moc dobré," upozornil mě a já se otřásla při pomyšlení, co by mi mohl udělat. „A teď už se rozloučíme. Hodina za chvíli začíná. Doufám, že tvá odpověď bude kladná."