Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

71. V říši snů

Z pohledu 3. osoby

Uběhly čtyři dny od chvíle, kdy Isabella znovu omdlela. Pán zla byl každým dnem víc a víc popuzen a všichni se mu raději vyhýbali velkým obloukem. Za těch pár dní už přišlo o život několik věrných Smrtijedů, kteří se třeba jen pousmáli, když seděli na schůzi. Dokonce i Bellatrix omezila svůj šílený smích, když byl Pán zla poblíž. Byly to zlé časy a všichni si přáli, aby se Isabella už konečně probrala a Pán zla se konečně zklidnil.

Nejvíc Voldemorta však rozčilovalo to, že žádný z jeho Smrtijedů dosud nedokázal vypátrat nikoho z Gabrielových řad. Voldemort tedy přešel k tomu, že se sám vydá po Gabrielovi pátrat. Třeba by u něj získal nějakou látku, která jeho dceru konečně probudí. Začínal být dost nervózní, protože posledně byla v bezvědomí pouze půl hodiny. Většinu času trávil v knihovně, kde se snažil najít nějaké informace o tom, jak ji vzbudit. Použil na ni všechna kouzla, která znal a která by jí podle jeho názoru měla nějakým způsobem pomoci. Nestalo se tak. Nic nezabíralo a nezbývalo tedy nic jiného než jen čekat, kdy se probere. Vůbec nepřemýšlel o tom, že by se třeba už neprobrala. Věřil tomu, že ano. Věřil tomu, že je dost silná a popere se s tím.

Momentálně bylo deset hodin večer a on s Bellatrix stáli před branami Malfoy Manoru. Voldemort nedávno narazil na místo, u kterého bylo velmi pravděpodobné, že by se tam Gabriel a jeho tým mohli skrývat. Prošel různé záznamy, které měl a z toho odvodil několik míst, kde by mohli být. Všechny krom toho, kam mají dnes namířeno, už prošel.

,,Kam vlastně máme namířeno?" zeptala se opatrně Bellatrix. V těchto dnech nebylo moc bezpečné na Pána zla třeba jen mluvit, abyste náhodou neřekli něco špatného.

,,Na okraj jistého zapadlého opuštěného lesa, kde byli zjištěny pohyby nějakých kouzelníků," vysvětlil Voldemort. ,,Je velmi pravděpodobné, že tam budou. Od jistého zdroje jsem se dozvěděl, že tam mudlové viděli kolem dvaceti mladých lidí," oznámil.

„Výborně," Bellatrix si potěšeně promnula ruce. „Budeme vraždit."

„Klid, Bellatrix," řekl Voldemort. „Samozřejmě ti nechci odepřít potěšení z vraždy a jakmile je pochytáme a dostaneme je sem, budeš si s nimi moct dělat, co se ti jen zachce," slíbil jí.

Bellatrix se zatvářila přímo zlověstně a Voldemortovi bylo ihned jasné, že si v duchu představuje, co všechno s nimi bude provádět.

„A nyní by jsme měli vyrazit," oznámil, natáhl před sebe levou ruku, které se Bellatrix chytila a oba se přemístili.

Ocitli se na kraji temného lesa, který vypadal dost děsivě. Nebylo tu vidět ani na krok. Oba kouzelníci tedy zamumlali Lumos a jejich hůlky se rozsvítily.

Několik desítek metrů od nich stála malá, na první pohled neobydlená chatrč. Byla celá ze dřeva a tašky ze střechy se odlupovaly. Působila velmi opotřebovaně a staře. Oběma kouzelníkům však ihned došlo, že je to ideální místo pro úkryt.

„Dávej pozor, můžou tu být nějaké nástrahy," upozornil Voldemort svou společnici a pomalým krokem se rozešel k chatrči.

„Cítím magii," protáhl Voldemort a vyslal k chatrči jedno kouzlo. Jak očekával, odrazilo se od ochranné bariéry. „Výborně," procedil skrz zaťaté zuby. „Je to tu začarované."

„Nejsou zas tak blbý, jak jsem si myslela," poznamenala s úšklebkem Bellatrix. „Očividně v té hlavě dokonce něco mají, když je napadlo začarovat to tu ochrannými kouzly," pronesla a své kudrnaté černé vlasy si namotávala na hůlku.

„Musíme ta kouzla prolomit," poznamenal Voldemort a obcházel kolem dokola malé chatrče, jako by hledal nějakou skulinku, která by nebyla chráněná. „Nebude to jednoduché," pronesl znepokojeně po několika minutách, co obcházel kolem chatrče. „Jsou silná."

„Ale zvládneme to, ne?" ujišťovala se Bellatrix. „Přeci jen, jste nejmocnější černokněžník všech dob a máte moc, kterou by vám mohl každý závidět," polichotila mu.

Voldemortovi se na tváři objevilo něco, co jen zdaleka připomínalo úsměv. „Ačkoli si tvého polichocení velmi cením, Bellatrix," protáhl, „nejsem si jist, jestli na prolomení ochranné bariéry budeme my dva stačit," řekl. „Nic nám ale nebrání v tom, to vyzkoušet. Takže na tři. Raz," oba dva kouzelníci namířili své hůlky k chatrči. „Dva! Tři!" A zároveň vyslali na bariéru dvě velmi silná kouzla, které bariéra však bez problému pohltila a nic se s ní nestalo.

Nevzdali to však po prvním pokusu. Vyzkoušeli to ještě několikrát, nedosáhli však ničeho závratného; při posledním pokusu se však na bariéře objevila malá prasklina.

„No, alespoň víme, kde se ti proradní šmejdi skrývají," pronesla s odporem Bellatrix.

Voldemort si vyhrnul rukáv svého hábitu a dlouhým bledým prstem se dotkl Znamení zla.

Během chvíle se na okraji lesa objevila celá armáda Smrtijedů, kteří ucítili, jak je jejich znamení pálí.

„Vítejte, Smrtijedi," protáhl Voldemort. „Sešli jsme se zde, abychom konečně dopadli Gabriela a celý jeho tým, kteří se skrývají v této chatrči!" prstem ukázal na polorozpadlou chatrč. „Tak na co čekáte?! Vyšlete kouzla, ať tu bariéru prolomíme!"

Trvalo to jen pár vteřin, než se bariéra začala pomalu rozpadávat. Z malých prasklinek se stávaly větší a větší, až celá bariéra zmizela.

Voldemortovi se na tváři usídlil děsivý úšklebek a vyslal na chatrč kletbu. Celá střecha se sesypala a ven vyběhlo několik kouzelníků. Mezi nimi i Gabriel Madero.

„Pochytejte je, než se přemístí!" zařval Pán zla a sám se pustil do boje.

Kletby létaly vzduchem a okolní stromy padaly, jak je občas nějaké odražené kletby zasáhly. Pán zla už stihl pochytat několik protivníků, které držely velké tlusté provazy, díky kterým se nemohly pohnout ani o píď.

„NEZABÍJET!" zařval Voldemort, když těsně kolem něj prolétl zelený záblesk.

Protivníci se však smrtících kleteb vůbec nebáli; několik Smrtijedů už padlo.

Během několika minut měli pochytané všechny protivníky, Voldemort je však znepokojeně obcházel, jako by počítal, kolik je.

„Kde je?!" vyštěkl najednou. „Kde je ten proradnej malej krvezrádce?!"

„Kdo, můj pane?" ozval se někdo z řad Smrtijedů.

„Gabriel! Zase nám uprchl!" štěkl. „Ne na dlouho, však já ho chytím," zamumlal spíš k sobě. „Přemístíte je do sklepa na Malfoy manor. Ihned," oznámil Voldemort a sám se přemístil pryč.

***

„Můj pane," Yulian vysekl Voldemortovi mírnou poklonu.

„Zdravím, Yuliane," odpověděl Voldemort. „Jak je na tom?" zeptal se a kývl hlavou ke své dceři, která stále nehybně ležela v posteli. Byla mrtvolně bledá a nebýt toho, že se jí nepatrně zvedal hrudník, vypadalo by to, že je mrtvá.

Yulian si povzdechl. „Pořád stejně, můj pane," pronesl. „Bojím se o ni," přiznal. „Už se přeci měla dávno probrat, ne?"

„Nevím," Voldemort pokrčil rameny. „Neznám všechny účinky té kytky," řekl podrážděně.

V tu chvíli do pokoje přišla Bellatrix. „Pořád spí?" zeptala se. Yulian přikývl.

Bellatrix na Isabellu chvíli jen zírala a pak pronesla: „Ačkoli náš vztah není zrovna nejlepší, začínám se o ni bát."

„Je to podezřelé," přiznal neochotně Voldemort. „Však ona se někdy probere," pronesl a opustil místnost.