Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

44. Pán Zla povstal

Dopadli jsme na tvrdou zem a pohár se odkutálel pryč od nás. Všichni jsme se vyškrábali na nohy a rozhlíželi se kolem. Byli jsme na hřbitově. Bylo tu děsivé ticho a tma.

„Bylo to přenášedlo," poznamenal Cedric. Netvářil se nijak nervózně. Za to Harry byl dost vyděšený. Rozešel směrem k jednomu hrobu. Přečetl jméno napsané na náhrobním kameni a zarazil se.

„Už jsem tady byl," řekl a rozhlédl se. „Ve snu."

Cedric se na něj nechápavě podíval, ale nijak neodpověděl. Zaujatě čekal na to, co se bude dít dál.

„Musíme se okamžitě dostat k přenášedlu!" zakřičel Harry. „Hned!"

Najednou se Harry chytil za čelo a začal ječet. Cedric se okamžitě rozběhl k němu a snažil se zjistit, o co jde. „Běž k přenášedlu! Musíš se dostat k přenášedlu!" Cedric ho však neposlechl.

Já si Harryho, ani Cedrica nevšímala. Zaujatě jsem sledovala postavu zahalenou v plášti, jak míří k nám.

„Toho přespočet zabij," zaslechla jsem otcův hlas.

„Avada Kedavra!"

„Ne!" Harry sledoval, jak zelený paprsek zasáhl Cedrica přímo do hrudi. Dopadl na zem s rozhozenýma rukama i nohama vedle Harryho. Byl mrtvý. Harry na něj hodnou chvíli zíral a očividně si neuvědomoval, co se to právě stalo. Co si ale uvědomil, bylo to, že ho Červíček pomocí hůlky připevnil k náhrobku, aby se nemohl hýbat.

„Pospěš si!" ozval se chladný vysoký hlas mého otce.

„Vše je nachystáno, můj pane," zaskřehotal Červíček a přešel k velkému kotli, kde byl oživovací lektvar pro mého otce.

Nehybně jsem stála poblíž kotle a sledovala, co se bude dít dál. Červíček rozvázal uzlík látky a hodil mého otce do lektvaru.

„Kost otce, darovaná nevědomky," mávl hůlkou a z hrobu po mé pravé ruce vylétla kost, která dopadla do lektvaru. Lektvar už nebyl klidný jako předtím. Bublal, syčel a létaly z něj jiskry na všechny strany.

„Maso služebníka, darované dobrovolně," řekl a třásl se mu hlas. Vytáhl z hábitu dýku  a natáhl pravou ruku před sebe. Rozmáchl se a uřízl si kus ruky. Červíček zaúpěl a chytil se za krvácející pahýl.

„Uteč, Isabello!" zaječel na mě Harry. Došla jsem směrem k němu.

„Proč?" zeptala jsem se.

„To je Voldemort!" řekl trhaně. „Zabije nás! Uteč!"

„Tebe zabije," řekla jsem ledabyle. „Mě ne." Ignorovala jsem Harryho ostrý pohled a vrátila se zpět ke kotli. „Pokračuj, Červíčku," sykla jsem na něj.

„Jistě, omlouvám se," zamumlal rozechvěle. „Krev nepřítele, uzmutá násilím," řekl a znovu vzal do ruky dýku. Přešel k Harrymu, který sebou bezmocně cukal. Zabodl mu dýku do ruky a nabral pár kapek jeho krve.

Odešel zpět ke kotli a krev do něj nalil. „A pán zla může znovu povstat!" Lektvar začal syčet, bublat, prskat a jiskry, které z něj létaly, mě úplně oslepovaly. Rázel to všechno přestalo a z kotlíku se vyvalila hustá tmavá mlha. Zahlédla jsem mužskou postavu.

Mlha zmizela a vysoká vyzáblá postava stála na pevné zemi. Pán Zla znovu povstal.