Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

36. Astronomická věž

Od oné taneční hodiny se mi Ernie vyhýbal. Na konci hodiny mi totiž tak trochu ruply nervy a seřvala jsem ho za všechno, co udělal i neudělal. Taky jsem mu pohrozila, že jestli nepřestane být takový neskutečný idiot, může se stát, že si ho spletu s tím drakem, kterému jsem čmajzla vejce. Asi to na něj opravdu zapůsobilo, protože mi od té chvíle ani jednou nešlápl na nohu a držel se ode mě co nejdál. Jakmile Kratiknot oznámil konec hodiny, rychlostí blesku vystřelil z učebny. Asi jsem ho opravdu vystrašila. Každopádně jsem ráda, že už mi konečně dal pokoj. Snad už navždy.

„Možná si na něj nemusela být tak ostrá," připustila Kathleen, jako by mi četla myšlenky.

Ušklíbla jsem se. „Ale musela. Někdo mu musel říct, jaký je to idiot. Má tak vysoké ego, že kdyby z něj spadl na své IQ, zabil by se. Možná by to bylo lepší."

„Proč ho vlastně nemáš ráda?" zeptala se Kathleen.

„Už jen z principu," odpověděla jsem a Kathleen nechápavě svraštila obočí. „Je to tak neskutečný idiot, že ho nejde nenávidět. Pamatuješ si, jak za mnou pořád dolejzal?"

„Jo, to si pamatuju. Otravovalo to i mě."

„Pak bazilišek proměnil v kámen Justina a on se alespoň na chvíli zajímal o něj a ne o mě. Asi jeden den. Ale na něj je to dost," řekla jsem s úsměvem.

„To je pravda," zasmála se Kathleen. „Mimochodem, s kým bys chtěla jít na ples?" zeptala se, ikdyž nejspíš předem tušila mou odpověď.

„S nikým." Podle jejího výrazu čekala, že přesně tohle odpovím. „Jenže pro mě je to povinné," zabručela jsem. Tohle otci neprominu. Nikdy. „Co ty?"

„Pozval mě Marcus z Havraspáru," řekla s úsměvem.

„Takový ten hezký?" ujišťovala jsem se.

„Jo, přesně ten," řekla zasněně. „Je tak hezký..."

„To opravdu je," potvrdila jsem. „Bude z toho něco víc?" zeptala jsem se s šibalským úsměvem.

„Nevím," pokrčila rameny.

***

Kathleen mě opustila, protože si musela zajít do knihovny, aby mohla dopsat esej do lektvarů. Já tedy zamířila na Astronomickou věž, abych mohla být chvíli sama.

Procházela jsem chodbou, přemýšlela o otci a o tom, jak už ho chci vidět, když do mě někdo narazil. Samozřejmě jsem to nečekala a nehezky se rozflákala o zem. Podívala jsem se na toho, kdo se opovážil do mě vrazit. Očividně ani neucítil, že jsem do něj narazila. Nejspíš byl ztracen v myšlenkách stejně jako já. Přede mnou stál chlapec, jemuž se na hábitu vyjímal zmijozelský znak. Byl docela vysoký, měl tmavé, skoro černé vlasy a hnědé oči. Byl docela pohledný a působil arogantně a sebevědomě. Jako většina Zmijozeláků. A taky jako já.

Když si mě všiml, nabídl mi ruku, aby mi pomohl vstát. S jeho pomocí jsem tedy vstala a upravila jsem si hábit.

„Omlouvám se, nedával jsem pozor," omluvil se mi, což mě docela překvapilo.

„To je dobré," věnovala jsem mu mírný úsměv. „Taky jsem nekoukala na cestu. Kdo vůbec jsi?" zajímala jsem se. Ten kluk působil opravdu mile a docela se mi zalíbil, což se mi ještě nikdy nestalo.

„Jmenuji se Yulian Ivanov," představil se.

„Jsi z Ruska?" zeptala jsem se. Jeho jméno opravdu neznělo Britsky.

„Narodil jsem se tam, ale když mi byly tři, tak jsme se přestěhovali sem," vysvětlil.

Nezmohla jsem se na víc než pouhé aha. „Jsem Isabella An-"

„Vím kdo jsi," ušklíbl se a já se zamračila. No jasně. Díky turnaji mě znají všichni na škole. „Isabella Angelová. Studentka čtvrtého ročníku, pátý šampion turnaje tří kouzelníků a taky hezká holka," usmál se na mě.

„Jo, to jsem já," rozpačitě jsem se uchechtla. „A díky."

„Za pravdu se neděkuje," mrkl na mě.

Na to jsem neměla co říct. „Do jakého chodíš ročníku?"

„Do pátého," odpověděl. „Ty do čtvrtého, že?" Přikývla jsem.

„Kam jsi měla namířeno?" zeptal se mě.

„Na Astronomku," odpověděla jsem. „Přidáš se?" navrhla jsem mu.

„Rád," usmál se, a tak jsme společně vyrazili na Astronomickou věž.

***

„Nechceš mi o sobě něco říct?" navrhla jsem mu.

„Fajn, ale nejsem nijak zajímavý. Jak jsem řekl, když mi byly tři, tak jsme se přistěhovali sem. Jsem jedináček a jsem čistokrevný kouzelník. Náš rod nebyl od nepaměti pošpiněn mudlovskou krví. Když jsem nastoupil sem, Moudrý klobouk mě okamžitě zařadil do Zmijozelu. No, teď nevím, jestli ti to můžu říct, aby ses mě kvůli tomu nebála," znejistěl.

„Mluv," vyzvala jsem ho. „Rozhodně se tě nebudu bát," ujistila jsem ho.

„Mí rodiče od počátku podporovali Pána Zla," řekl a já se nezmohla na slovo. Znamená to, že i on ho podporuje?

„A ty?" zajímala jsem se.

„Nevím, přeci jen Voldemort zmizel."

„On se vrátí," řekla jsem s jistotou v hlase.

„Jak to víš?" zeptal se.

„Prostě to vím. Je to mocný černokněžník."

„To opravdu je. Je až obdivuhodné, kolik toho dokázal."

„To ano," usmála jsem se a pomyslela na otce.

„Slyšel jsem, že rodiče slyšeli, že měl, nebo možná někde má dceru. Myslím, že je to pravda?"

Ztuhla jsem. Jak sakra ví o tom, že má dceru? Jeho rodiče museli být opravdu blízcí přívrženci mého otce. Jinak by to nevěděli. Stejně by to neměl vědět. Otec mě držel v tajnosti.

„Nevím," pokrčila jsem rameny a snažila se o to, aby můj hlas zněl úplně klidně. „Možné to je."

„Taky si myslím," řekl. „Určitě bude mocná," zamyslel se. „Myslíš, že je stejná jako on? Vraždí na potkání? Mučí každého, kdo se na ni jen křivě podívá?"

„Určitě bude mocná," řekla jsem. A mluvila jsem pravdu. Opravdu jsem velmi mocná. „A jestli bude stejná jako on, to opravdu nevím. Možná jo," pokrčila jsem rameny.

„Poslyš, nechtěla bys jít se mnou na ten ples?" zeptal se mě.

Zamyslela jsem se. Je to hezký kluk a dobře se s ním povídá. Narozdíl od Ernieho, který mě taky chce pozvat. „Ráda," usmála jsem se.

„To jsem rád."

„Proč chceš, abych šla s tebou na ples zrovna já?" zeptala jsem se. Tohle mě upřímně zajímalo. Myslím, že na jeho pozvání čekala každá zmijozelka. „Přeci jen není moc obvyklé, když se baví Mrzimor se Zmijozelem."

„Líbíš se mi," řekl prostě. „Jsi jiná než ostatní a zaujala si mě."