Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

14. Ano!

Byl už konec září a vše probíhalo tak, jak mělo. Můj vztah s otcem vzkvétal a má moc taky. Přesně jak můj otec říkal, umím kouzlit bez hůlky. Nabádal mě k tomu, abych to často trénovala, že se mi to může hodit, až mu budu pomáhat získat zpět své tělo. Otec mi řekl, že své tělo získá zpět už v tomto školním roce. Neřekl mi však jak a to mě značně znepokojovalo. Doufám, že nechce nikoho zabít.

Seděla jsem na dějinách čar a kouzel a znuděně pozorovala profesora Binnse. Byl to jediný duch v profesorském sboru. Doufám, že to tak zůstane, protože jestli se tu objeví další duch s tím, že tu chce učit, asi bych to šla ukončit a skočila bych z Astronomické věže. Opravdu nechápu Brumbála, proč ho tady nechává učit. Copak on nikdy neviděl jakým stylem učí? Asi ne, neb by tu už jinak asi nebyl. Anebo to ví, jen je líný s tím něco dělat. Nebo si taky myslí, že když je profesor Binns duch, skvěle se hodí dějinám čar a kouzel. Chápete. Duch - hrad - mrtvý - historie - húúú. Asi takhle nějak vypadaly mé myšlenky v průběhu tohoto absolutně nanicovatého předmětu. Být já ředitelkou, okamžitě bych ho zrušila. Ne, spíš bych našla jiného profesora a Binnse odfoukla pryč z hradu. Dějiny jsou přeci docela důležité a mohou být i zajímavé. Na základní mudlovské škole mě docela bavily.

Profesor zrovna vykládal o nějakém hnutí, když nějaký můj spolužák, myslím, že to byl ten otravný Justin, spadl ze židle. Už delší dobu spal a kymácel se ze strany na stranu. Jakmile se jeho tvář setkala s kamennou podlahou s trhnutím se probudil a divoce se rozhlížel kolem sebe. S povzdechem vstal a posadil se opět na židli. Hlavu si položil na lavici a opět ho pohltil spánel. Jeho kamarád Ernie se vedle něj tiše pochechtával.

Dějiny jsme měli spojené s Havraspárem, tak jako většinu předmětů. Naštěstí. S Nebelvírem bych to asi nevydržela. Vážně. Harry Potter s tím jeho zrzavým kumpánem mi pěkně lezou na nervy. Štve mě, že Harry Potter očividně ještě ani jednou neotevřel žádnou knihu, neb nikdy neznal odpověď na otázku, kterou mu někdo z profesorů položil. Naopak Grangerová se mohla přetrhnout, aby mohla odpovědět.

Můj vztah s mými spolubydlícími se taky moc nezlepšil. Už jsme se však noc nehádaly, protože nás to prostě přestalo bavit. Jednoduše jsme se ignorovaly a každá si všímala svého. A tak mi to vyhovovalo. Měla jsem spoustu času jen pro sebe. Mohla jsem v klidu číst knihy nebo v klidu psát dopisy otci.

S otcem jsme se od oné neděle neviděli. Pouze jsme si posílali dopisy, protože Quirell byl toho názoru, že je to moc nebezpečné. Kdokoliv by mě mohl chytit uprostřed noci, jak se potuluju hradem a byl by z toho průšvih. Dopisy od otce jsem vždy začarovala kouzlem, které mi sám poradil, aby je nikdo nemohl přečíst. Psali jsme si dlouhé dopisy i několikrát denně.

***

„Komu píšeš?" zeptala se Kathleen a přišla k mé posteli blíž. Dopis jsem rychle otočila.

„Otci," falešně jsem se na ni usmála.

„Aha," řekla rozpačitě a vrátila se zpět ke své posteli, kde se s ostatními holkami učily na test z obrany. Asi bych se měla učit taky, co? Ale co to kecám, já se nemusím učit. Umím všechno.

V posledním dopise se otec zmínil o tom, že potřebuje mou pomoc, aby se mohl vrátit. Beze mě to prý nepůjde. Přemýšlela jsem, jestli mi to za to riziko stojí. Mohli by mě chytit a vyloučit z Bradavic nebo kdybych se dopustila něčeho horšího, mohli by mě zavřít do Azkabanu. Stojí mi to za to riziko? Ano, stojí! Chci, abych měla pravého otce. Možná je to ode mě sobecké, ale bylo mi to jedno.

Napsala jsem otci, že mu s čímkoliv pomůžu, jen že nebudu nikoho vraždit, ani mučit. To byla má podmínka. Snad jsem právě neudělala největší chybu svého života.

Dopis jsem zapečetila a poslala Quirellovi. Tak a teď je to černé na bílém. Své rozhodnutí nemohu změnit. Doufám, že toho později nebudu litovat.

Byla jsem krapet nervózní. Vytáhla jsem si knihu a začetla se do ní. Nemohla jsem se soustředit. Přišlo mi, že jsem právě udělala nejhorší věc, jakou jsem mohla. Zapřísáhla jsem se, že pomohu nejhoršímu černokněžníku všech dob, se vrátit.

Knihu jsem odložila a vstala z postele. Prošla jsem tichými chodbami hradu a vyšla ven na pozemky. Moc lidí tu naštěstí nebylo. Dnes bylo totiž docela chladno.

Šla jsem k jezeru, před které jsem se postavila a zírala na hladinu, od které se odrážely paprsky zapadajícího slunce. Vypadalo to kouzelně.

Sledovala jsem slunce až do doby, co úplně zapadlo. Bylo už šero, ale to mi nebránilo v tom jít se podívat do Zapovězeného lesa. Vím, že je to přísně zakázané, ale to mi bylo tak nějak jedno. Nejhorší, co se může stát, je, že dostanu školní trest. Anebo mě sežere nějaký podivný tvor lese, pokouše mě vlkodlak, jednorožec mě nabodne na svůj roh, rozšlápne mě nějaký obr, nebo něco podobného.

Vkročila jsem do lesa a ovanul mě chladnější vítr. Šla jsem po vyšlapané cestičce, kterou asi vyšlapal šafář Hagrid hlouběji do lesa. Stromy byly hustě u sebe a byla tu docela tma. Bohužel jsem si zapomněla hůlku, takže si ani nemohu rozsvítit. Pak jsem si vzpomněla, že hůlku ke kouzlení vlastně nepotřebuju. Natáhla jsem ruku před sebe, zamumlala lumos a konečky mých prstů se rozzářily. Malé světlo z nich dopadalo na zem a já konečně viděla, kam šlapu. Otočila jsem se dokola a zjistila, že jsem asi hodně hluboko. Pokrčila jsem rameny a pokračovala ještě hlouběji.

Zaslechla jsem za sebou šustění listů, jako by po nich někdo táhl hábit. Bleskurychle jsem se otočila a vyslala poutací kouzlo. Svázala jsem jakéhosi kouzelníka v černém hábitu. Když jsem poznala, kdo to je, vyprskla jsem smíchy.