Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

3. Já neprohrávám

Z pohledu Isabelly

Byl konec vyučování a já mířila do své ložnice. Skoro všichni žáci mířili na oběd. Já však ne. Nemám hlad. Obvykle neobědvám. Většině lidí to připadalo divné, ale já prostě nemívám hlad. Možná proto jsem byla tak hrozně hubená a malá.

Lehla jsem si do postele a koukala na stěnu. Nebyla moc zajímavá, ale mně se nechtělo nic dělat. Docela by mě zajímalo, co budu dělat celé odpoledne. Se mnou se tu baví pouze Kathleen, jenže ta má další kamarády, kteří mě nemají rádi. Nevím proč. Nechápu to. Přijde mi, že se chovám úplně normálně a nijak nevybočuju. Ráda bych měla někoho, s kým bych mohla prohodit pár slov a někoho, kdo by mě měl alespoň trochu rád. Ale to se asi nikdy nesplní...

***

Do pokoje vstoupily ostatní obyvatelky naší ložnice. Kathleen, Julie, Alexandra a Elena. Nemám ty holky ráda. Opravdu ne. A to jsem tu teprve první den. Včera večer se na mě divně koukaly a něco si šeptaly a pochechtávaly se. Asi si myslí, že jsou nějaké superhvězdy celé škody. Kathleen se mě zastávala, ale vliv jejích ostatních kamarádek na ni dost působil, a tak svou snahu později vzdala.

„Jaké to bylo s profesorem, Isabello?" zeptala se Alexandra a Julie se uchechtla.

„Fajn," odpověděla jsem nepřítomně.

„Jaktože se to kouzlo povedlo takový neschopný holce, jako jsi ty, a nám, veleváženým slečnám ne?" podivila se Julie a já potlačila touhu se uchechtnout. Oni tři a velevážené. To sotva.

„Asi se budeš muset smířit s tím, že jsem šikovnější než ty," pokrčila jsem rameny a chtěla jsem vstát. 

„Stůj," přerušila mé zvedání ostrým hlasem Julie. „Nikam nejdeš." Pohlédla jsem na ni s pozdvihnutým obočím. Já si přeci můžu dělat, co chci! Ale zajímá mě, co z ní vypadne, a tak v pokoji ještě počkám.

„Myslíš si, že jsi lepší než já?" prskla naštvaně Julie.

„Já si to nemyslím, já to vím," ušklíbla jsem se a Julie zafuněla.

„Navrhuji si dát souboj mezi námi!" navrhla Julie a Kathleen nesouhlasně kývala hlavou.

„Pro mě, za mě," pokrčila jsem rameny.

„Dobře, sejdeme se u jezera v jednu hodinu ráno," řekla a já přikývla. Alespoň jí ukážu, kdo tady má navrch.

„Kdo je tvůj sekundant?"

„Nepotřebuju ho," sladce jsem se na ni usmála.

„Fajn," prskla a konečně sklapla. Vstala jsem z postele a odešla z pokoje. S nimi tam už nehodlám být ani o minutu déle.

Procházela jsem se chodbami hradu a snažila se nějak zabavit. Bohužel marně. Nebylo nic, co bych mohla dělat. Byla jsem opravdu zoufalá. Zastavila jsem se u jednoho obrazu a dala se s ním do řeči. Ten obraz byl osamělý jako já. Nikde okolo žádné obrazy nebyly. Posadila jsem se na zem pod obraz a přečetla jsem si název obrazu.

„Salazar Zmijozel," zamumlala jsem si pro sebe. Zajímavé. Jeden ze čtyř zakladatelů Bradavic. Ale proč je tu sám? Kde jsou ostatní? Opustili ho snad? Hlavou se mi honilo milion myšlenek a důvodů, proč je chudák Salazar na samotce. Bylo mi ho líto. Nemá si tu s kým povídat.

„Co tu děláš, děvče?" oslovil mě Salazar a já vzhlédla k němu. Seděl na velkém křesle a taky se očividně nudil.

„Já se nudím a nechtěla jsem být v pokoji s mými spolubydlícími," povzdechla jsem si.

„Tak to máme stejný problém," uchechtl se Salazar a přišel blíž ke mně. Samozřejmě co nejblíž k plátnu obrazu. 

„Proč jsi tu sám?" optala jsem se. Salazar pokrčil rameny.

„Mám rád samotu," prohodil, „a zbylí zakladatelé mě zrovna moc nemusí," zamumlal sarkasticky. ,,A já je taky ne," dodal s úšklebkem.

„Proč?" podivila jsem se. Salazar mi připadal jako dobrý týpek.

„Nevím," pokrčil rameny. „Jak se jmenuješ?"

„Já jsem Isabella Angelová," představila jsem se a byla bych mu podala ruku. Moji mudlovští rodiče mě vždy vychovávali podle přísné etikety. Uměla jsem se chovat ve společnosti a podobně.

„Těší mě, Isabello," mírně se usmál.

„Mě taky," přitakala jsem.

„Hrozně mi někoho připomínáš," řekl mi Salazar a prohlížel si mě od hlavy k patě.

„Koho?" zajímalo mě.

„Na to je ještě moc brzo," zašeptal Salazar a vzdálil se opět ke svému křeslu. „Dobrou noc."

Nezbývalo mi nic jiného, než se vrátit zpět do pokoje. Raději bych zůstala se Salazarem, aby mi řekl, koho mu připomínám. Od přírody jsem velmi zvědavý člověk, takže mi to nedalo spát a musela jsem nad tím trochu zapřemýšlet. Už je docela pozdě. Doufám, že holky už budou spát, nebo se chystat na souboj. No spíš tu druhou variantu, protože si myslím, že Julie je v kouzlení marná jako Filch.

Vstoupila jsem do pokoje a k mému štěstí byl prázdný. Posadila jsem se na svou postel a vzala si do ruky knihu s kouzly pro začátečníky. Potřebuju umět víc než jenom Expelliarmus.