Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

50. Kletby, které se nepromíjí

Letní prázdniny utekly rychlostí blesku a léto se schylovalo ke konci. Nenávratně se blížil návrat do Bradavic, kterého jsem se docela obávala. Budu muset přesvědčivě lhát - ne že bych to neuměla - a vymýšlet si spoustu nesmyslných věcí. Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem strávila léto v sídle plném smrtijedů v čele se samotným Pánem Zla.

Nejhorší to však bude s Yulianem. Jako jediný kromě Draca ví, co jsem zač a není hloupý, takže si dá jedna a jedna dohromady. Dojde mu, že to co Potter všem navykládal, je pravda.

Byla jsem vděčná, že tu se mnou celé léto byl i Draco. Hodně jsme se za tu dobu sblížili. Přísahám, že kdybych tu byla sama, asi bych se unudila k smrti. Se smrtijedy, kteří ze mě měli respekt, protože si nejspíš mysleli, že jsem stejně mocná jako otec, nebyla žádná zábava. Sotva jsem s nimi prohodila pár slov.

S otcem to taky nebyla žádná záhada. Furt se zavíral do pracovny a nechtěl být rušen. Vždy mi řekl, že vymýšlí další kroky. Nechápala jsem, proč mu nemůžu pomoct.

Taky jsem absolvovala několik lekcí černé magie a poslední mě čeká dnes. Sama jsem byla překvapená, co ve mně je. Otec mě naučil spoustu kleteb té nejčernější magie, že o ní ani Brumbál nikdy neslyšel. Bylo to však hodně náročné a bralo mi to spousti energie.

Co však bylo nejdivnější, byly mé jizvy. Pokaždé když jsem prováděla nějaké kouzlo, klidně jen protego, cítila jsem, jak mi jimi proudí magie. Vyzařovalo z nich zlaté oslepující světlo a já už opravdu byla zoufalá. Nevěděla jsem, co s nimi mám dělat.

*Flashback *

„Protego!" vyřkla jsem s nataženou rukou vpřed. Dnes jsem kouzlila bez hůlky. Bylo mi to příjemnější a přišla mi dokonce silnější. Ne jako na začátku čtvrtého ročníku, kdy jsem to skoro neuměla ovládat. Magie sálala přímo ze mě.

Přede mnou se vytvořil velký štít, který bez problému pohltil otcovo kouzlo. „Už zase!" vykřikla jsem vztekle a vyhrnula si rukávy černé mikiny. Místnost okamžitě naplnilo ostré světlo.

„Zhasni!" křikl na mě nějaký smrtijed, který zrovna procházel kolem. Očividně mu to přišlo vtipné. A vůbec... Co tu vlastně dělá? Pokud vím, do sklepení mají bez povolení vstup zakázán.

„Hrozně vtipné," řekla jsem ironicky a mávla rukou. Smrtijed se v bezvědomí skácel k zemi.

„Proč to sakra furt svítí?!" běsnila jsem a stáhla si rukávy zpět až k zápěstí, abych to strašné světlo utlumila.

„Nevím, Isabello, nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal," odpověděl Voldemort klidně. „Každopádně se uklidni."

„To se ti řekne," odsekla jsem. „Ty nesvítíš jak nějaká blbá lampa."

„Ale notak," řekl s úsměvem Voldemort. „Vždyť to není nic hrozného, ne? Bolí tě to? Ne. Ohrožuje tě to nějak? Snad ne. Brání ti to v magii? Rozhodně ne. Tak to prostě ignoruj."

„Není to tak jednoduché," zavrčela jsem podrážděně.

*End of flashback*

Nicméně jsem dala na slova otce a pokoušela se to ignorovat. No moc mi to nešlo, ale i snaha se cení. Samozřejmě mi to nedalo a chtěla jsem zjistit, co jsou ty jizvy zač a co způsobují. Nevěřila jsem, že nic nedělají. Chodila jsem často do knihovny, ale nic jsem tam nenašla. Byla totiž tak obrovská, že bych ji nestihla projít ani za celý rok. Takže jsem se na to vykašlala a rozhodla se, že se podívám do knihovny v Bradavicích.

***

„Dnes máme poslední lekci, než odjedeš do Bradavic," řekl Voldemort, když jsme spolu scházeli schody do sklepení.

„Já vím," přikývla jsem.

„Asi víš, co tě dnes čeká," odtušil Voldemort. Přikývla jsem. Věděla jsem, že budu muset dnes někoho zabít. Po pravdě jsem z toho nebyla nijak nadšená. Cítila jsem se zvláštně.

Sešli jsme dolů do sklepení, kde už bylo několik vězňů, kteří smrtijedi stihli za léto polapit. Většinou to byli mudlovští šmejdi nebo jen nevinní mudlové. Voldemort jim však zakázal útočit dál. To, že se vrátil, mělo zůstat v tajnosti.

Otec zamířil k jednomu muži ve středních letech a věnoval mu opovržlivý pohled.

„Tenhle muž se jmenuje Charlie Smith. Je to obyčejný mudlovský šmejd. Napodobenina čaroděje," řekl s odporem otec. Já pro jednou jeho pocity nesdílela.

„Tak začneme," Voldemort spráskl ruce. „Na rozcvičku si dáš kletbu imperius," přikázal mi. „Bude to pro tebe jednoduché. Vím, že si ji už použila, ale opakování je matka moudrosti, že ano."

Muž mi věnoval poslední zoufalý pohled. Nemohla jsem se do jeho očí dívat dýl. Zamumlala jsem imperio a mužův výraz se úplně vyklidnil. Na rtech mu panoval nepřítomný výraz a zíral do neznáma. V duchu jsem mu přikázala, aby vstal. On tak učinil. Viděla jsem, jak se Voldemort pyšně usmívá.

,Udělej tři otočky,' řekla v duchu a napodobenina čaroděje tak učinila. Zrušila jsem kletbu a muž zatřepal hlavou a tvářil se zmateně.

„Druhá kletba," přikázal Voldemort. Mudlovskému šmejdovi v očích zablýskl strach.

„Ne, prosím!" škemral. Neměla jsem na výběr.

„Crucio," zamumlala jsem a muže okamžitě zaplavila silná bolest. Svalil se na podlahu a ječel. Chvíli jsem se na něj nepřítomně dívala, jak trpí. Zrušila jsem kletbu a muž si oddychl.

„Nějak nejsi ve své kůži, Isabello," řekl Voldemort a pečlivě si mě prohlížel. „Není ti něco?"

Nechápavě jsem se na něj podívala. „Ta kletba se mi zdála docela slabá. Umíš silnější," řekl nesmlouvavě.

„Ano," řekla jsem. „Ale jen když mě někdo naštve. On mi nic neudělal," vysvětlila jsem.

„Je to mudlovský šmejd, Isabello."

„To je jedno," zamumlala jsem otráveně.

„Třetí kletba."

Muž už ani neprosil o slitování. Smířil se se svým osudem docela rychle.

„Avada Kedavra," vyřkla jsem a mávla rukou. Muž znovu padl k zemi bez známek života.

„Výborně, Isabello," pochválil mě Voldemort. „Měla bys na sebe být pyšná. Zabít prvního člověka jde vždycky nejhůř. Potom už to půjde jako po másle," ujišťoval mě. „Věřím, že jednou budeš mocná jako já a společně ovládneme celý svět."