Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

28. Otázky a další otázky

Když jsem se vracela do své ložnice, chodby hradu už byly poloprázdné. Profesoři očividně vyhnali studenty z Velké síně. Byla jsem z nadcházejícího turnaje pěkně nervózní, ale zároveň šťastná.

Když jsem vešla do mrzimorské společenské místnosti, upřeli se na mě pohledy všech žáků, kteří v místnosti byli. Během chvíle začali tleskat a pískat a nahrnuli se ke mně.

,,Jak si to udělala?"

,,Jak si se přihlásila?"

,,Vždyť nejsi plnoletá!"

,,Bojíš se?"

,,Vždyť je to nebezpečné!"

,,Můžeš se při tom zabít!"

,,Neznáš tolik kouzel jako třeba Cedric."

Ze všech stran se na mě sypaly otravné otázky zvědavých studentů.

,,Isabello! Řekni, jak si to udělala. Jak si se přihlásila?" To vyzvídal Ernie.

,,Laskavě sklapněte," vyzvala jsem je otráveným hlasem a chtěla odejít. Byla jsem však obklíčena. Všichni žáci opravdu zmlkli a čekali na to, co jim řeknu. ,,Tak za prvé, nevím, kdo mě přihlásil, ale já to opravdu nebyla. Za druhé, ne, nejsem plnoletá, jak jste správně odhadli. Za třetí, nebojím se. Proč taky? Za čtvrté, ano, je to nebezpečné, ale tak co. Účastnit se musím. To je pravidlo. A nejsem žádný srab, abych se neúčastnila. Nepřerušuj mě, nebo ztratím nit," napomenula jsem jakéhosi studenta, když jsem viděla, jak otvírá pusu, aby mohl něco říct. ,,Za páté, pochybuji o tom, že bych se mohla zabít. Pokud vím a věřte, že vím, jsem trošku šikovnější a chytřejší než všichni ostatní z našeho ročníku," řekla jsem, načež studenti čtvrtého ročníku začali hromadně souhlasně přikyvovat na důkaz toho, že má slova jsou opravdu pravdivá. Někteří dokonce mumlali něco o tom, že umím kouzla a kletby, které oni neznají a ani o nich nikdy nečetli. Jo, to taky byla pravda. nechala jsem si totiž od Bartyho Skrka alias profesora Moodyho napsat povolení k tomu, abych mohla v knihovně chodit do části s omezeným přístupem. Půjčila jsem si odtamtud pár pěkných knížek a naučila se pár zajímavých kouzel a kleteb, které párkrát překvapily i Moodyho, když jsem je použila při nějakém souboji. ,,Za šesté, řekla bych, že znám pár kleteb, o kterých tady Cedic nemá ani tušení, že existují," řekla jsem s úšklebkem. To jsem však neměla dělat, protože se strhla vášnivá debata o tom, jestli opravdu umím kletby, které Cedric nezná. Mí spolužáci tvrdili, že tomu věří, že jsem je prý několikrát překvapila a naopak Cedricovi spolužáci tvrdili opak. Pak se ozval sám Cedric s větou: ,,A kde by ses je jako asi naučila? Pokud vím, tak chodíš do čtvrtého ročníku, a tak je pochopitelné, že víc kleteb budu znát já. Nebo snad ne?" Ach, kdyby jen věděl, že pár kleteb mi poradil i otec. Jenže to byla tak černá magie, že jsem je nikdy nemohla použít ani při obraně proti černé magii, aby ostatní nepojali podezření. Barty by mě za ně asi taky zrovna nepochválil.

,,Milý Cedricu," sladce jsem se na něj usmála a on se zamračil. ,,To, že chodíš do vyššího ročníku neznamená, že znáš víc kouzel než já. Ano, možná znáš víc formulí na různé věci, ae pochybuji o tom, že znáš víc kleteb než já. A taky pochybuji o tom, že by ti formulka na složení ponožek byla v tomto turnaji platná," řekla jsem s úšklebkem.

,,A kde by ses kletby plné černé magie, jak tady tvrdíš, jako naučila?" zajímalo Cedrica a ruce si založil na hrudi. Jeho otázku jsem nechala bez odpovědi, jen jsem se ďábelsky usmála a Cedric se podivně otřásl.

,,Máte někdo nějaké další otázky?" zeptala jsem se a posadila se do křesla. Došlo mi otiž, že bude lepší, když si ty otravné otázky odbyju všechny najednou.

A tak se studenti začali ptát. Na všechno možné. Připadala jsem si jako celebrita, když okolo mě postávalo tolik žáků a ptali se mě na všechno možné i nemožné. A já jim ochotně odpovídala. Pro jednou mi nevadilo, že se mi věnuje taková pozornost.