Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

47. Hádka

„UTEKL! POTTER UTEKL!" vyváděl otec. Vztek ho zcela ovládal. „CRUCIO!" Kletba zasáhla smrtijeda, který mu stál nejblíž. Svalil se na zem a vřískal, až se otřásalo sklo v oknech. „NE!" zařval otec a vyslal kletbu, která roztříštila skříň na malé kousíčky. Smrtijedi se začali stahovat ke dveřím a nepozorovaně mizeli.

„Co se tu děje?" přiřítila se do předsíně Narcissa, kterou rozrušil hluk, co otec způsobil.

Otec zaměřil své vztekem naplněné oči na ni. „UTEKL! TEN MALEJ PRORADNEJ ŠMEJD ZASE UTEKL!" Tentokrát roztříštil všechna okna v místnosti a jejich střepy se rozsypaly po podlaze. „CRUCIO!" Tentokrát kletba zasáhla nebohou Narcissu, která nic neudělala.

„PŘESTAŇ! NECH JI BÝT! ONA NEMŮŽE ZA TO, ŽE SI HO NEDOKÁZAL ZABÍT!" zastala jsem se Narcissy a otec kletbu přerušil. Narcissa na mě vděčně pohlédla a zhluboka dýchala opřená o zeď. Jakmile Voldemort upřel své červené oči na mě, poznala jsem, že jsem to přehnala. Asi jsem mu neměla vyčítat, že Pottera nedokázal zabít.

„JAK SE OPOVAŽUJEŠ MĚ OBVIŇOVAT Z TOHO, ŽE JSEM HO NEDOKÁZAL ZABÍT? CO SI O SOBĚ MYSLÍŠ?!"

„MLUV SE MNOU LASKAVĚ SLUŠNĚ! NEJSEM ŽÁDNÝ TVŮJ OTROK, ALE TVOJE DCERA!" upozornila jsem ho a smrtijedi, kteří zůstali, mě probodli naštvaným pohledem, neb jim samozřejmě došlo, koho jsem těmi otroky myslela.

„TY TO NECHÁPEŠ! ZASE MI UNIKL! ZASE UNIKL SMRTI!"

„CHÁPU TO! SAMOZŘEJMĚ, ŽE TO CHÁPU! TAKY MĚ ŠTVE, ŽE SI HO NEZABIL! ALE ONI ZA TO NEMŮŽOU!" kývla jsem hlavou směrem ke smrtijedům.

„Isabello, měla bys-" ozval se tichým hlasem Lucius.

„Ty bys měl sklapnout," odsekla jsem.

„JE POUZE TVOJE CHYBA, ŽE PŘEŽIL! CHTĚL SI HO ZABÍT SÁM, BEZ CIZÍ POMOCI! KDYBYCH TAM ZŮSTALA, JAK JSEM CHTĚLA, MOHLA JSEM TO S NÍM SKONCOVAT!"

„Isabello-" promluvil na mě už klidnějším hlasem.

„Ne, je to jen a jen tvoje vina! Můžeš si za to sám!" zakřičela jsem na něj. Byla jsem na něj opravdu naštvaná, což všichni v tomhle pokoji určitě poznali.

„Můj pane, mohl bych-" Nějaký smrtijed se odvážil promluvit, což neměl dělat.

„CRUCIO!" Smrtijed padl na zem v agónii bolesti. Zhluboka jsem se nadechla, abych se alespoň trochu uklidnila, což stejně nefungovalo.

„Expelliarmus!" mávnutím ruky jsem Voldemorta odzbrojila a tím přerušila mučící kletbu. Otcova hůlka přistála v mé ruce a já ji pevně chytila, aby mi nevypadla. Vím, že jsem tím otce rozčílila ještě víc, ale nechci, aby ty smrtijedy mučil bezdůvodně. Neudělali nic špatného.

„Zmizte všichni!" křikla jsem na smrtijedy. Někteří se okamžitě začali zvedat a utíkat, jiní stále stáli na místě. „Hned!" dodala jsem.

„Zabije nás," promluvil tiše jeden smrtijed. Strach se mu odrážel v očích.

„Postarám se o to, aby ne. Alespoň příštích pár dní, dokud něco nepokazíte. Pak si totiž trest zasloužíte zcela oprávněně," řekla jsem chladně a smrtijedi začali pomalu odcházet.

„JAK SE OPOVAŽUJEŠ ROZKAZOVAT MÝM LIDEM?" zařval Voldemort a funěl jako naštvanej býk. „MÉ ARMÁDĚ! MÝM SMRTIJEDŮM!"

„Prostě tak," odpověděla jsem a naschál jsem s Voldemortovou hůlkou točila mezi prsty.

„Vrať mi hůlku," zašeptal hrozivě klidným hlasem, až mi přeběhl mráz po zádech. „Hned!"

„Nebudeš si svou zlost vybíjet na ostatních lidech, když nic neudělali," stála jsem si za svým.

„Můžu si dělat, co se mi jen zachce! A jestli mi okamžitě nevrátíš hůlku, budeš toho hodně litovat," pohrozil mi.

„Vážně?" zeptala jsem se s úsměvem. „Co bys mi asi tak udělal? Mučil bys mě? Vážně?" zeptala jsem se vyzývavě.

Voldemort zafuněl a mohla jsem vidět, jak se soustředí na to, aby mi opravdu něco neudělal.

„Vymyslíme nový plán. Takový, který bude fungovat. I kdyby ne, budeme mít záložní plán. Třeba tři. Potter z téhle kouzelnické války, která se blíží, nevyvázne živý," ujistila jsem svého otce a povzbudivě se na něj usmála.

Voldemort se zhluboka nadechl a přikývl. Pak jsem po něm hodila jeho hůlku, kterou obratně chytil a chystala se odejít z místnosti. Přerušil mě otcův hlas.

„Proč máš rukávy celé od krve?"