Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

58. Zrádce nalezen

Příčná ulice byla poloprázdná. Nebylo se čemu divit. Smrtijedi útočili každý den a nikdo nechtěl být jejich obětí.

„Počkej tady, vyřídím to," přikázala jsem Bellatrix, když jsme stály u malého obchůdku s hůlkami. Bellatrix se to sice moc nezamlouvalo, ale bylo zbytečné, aby jsme do malého krámku chodily obě.

Kouzlem jsem rozrazila dveře a stařík se vylekal.

„Co to-" nestačil to ani doříct a už byl svázan pevnými provazy. Věnovala jsem mu úšklebek a zamířila k němu.

„Pán Zla s vámi chce mluvit," vysvětlila jsem mu docela laskavě a on údivem otevřel pusu. Nezmohl se na slovo. Popadla jsem ho za ruku a táhla ho ven. Bellatrix mi nabídla ruku, abychom se mohly přemístit i s naším novým vězněm.

Po tom, co jsme dorazily na Manor, jsem se ujala uklidit vězně do sklepení. Otevřela jsem mříž a staříka hodila na zem. Pak jsem za nín znovu zamkla.

„O útěk se ani nepokoušejte," varovala jsem ho předem. „Odsud totiž není úniku."

***

„Pamatuješ si na Igora Karkarova, Isabello?" zeptal se mě otec jednoho dne večer.

„To byl ten ředitel Kruvalu, že?" ujistila jsem se.

„Ano, byl," ušklíbl se otec.

„A co s ním?"

„Kdysi patřil k nám," zaksichtil se Pán Zla. „Zradil nás, je to zrádce. A já ti nyní ukážu, jak se se zrádci zachází," řekl chladně a nabídl mi ruku. Normálně se v Malfoy Manoru přemisťovat nedá, ale Pán Zla má jisté výhody. Přemístili jsme se kamsi do neznáma. Bylo tu šero a pršelo. Všude okolo nás byly stromy a za nimi jedna malá ubohá chatrč. Dobré místo na ukrytí.

„Nedávno jsem ho konečně vystopoval," oznámil mi otec a pomalým krokem vyrazil směrem ke stavení.

„To jsi dělal, když si byl zavřený ve své kanceláři?" zajímalo mě.

Voldemort přikývl. „Taky. Ale teď mlč a uč se."

Neobtěžoval se vytahovat hůlku, proto prudce mávl rukou a dveře staré chatrče vylétly z pantů a dopadly na zem. Ze stavení okamžitě vyběhl Karkarov s hůlkou napřaženou vpřed.

Jakmile spatřil Pána Zla, zbělel o několik odstínů. „M-můj pane," vykoktal vystrašeně.

„Můj pane?" zopakoval ironicky Voldemort. „Ty se opovažuješ oslovovat mě můj pane?! Po tom, co jsi nás všechny zradil a zbaběle utekl?! Jak se opovažuješ?!"

„O-omlouvám se, m-můj pane," vykoktal. „Odpusťte m-mi, prosím. Udělám cokoliv." Bylo mu jasné, že dnešek je jeho poslední den života, protože Pán Zla jen tak neodpouští.

Voldemort se chladně zasmál, až mi přeběhl mráz po zádech. „Tak ty mě prosíš o odpuštění, Igore?" zašeptal Pán Zla. „Moc dobře víš, že já neodpouštím..."

„M-můj pane, prosím..."

„Crucio!" Karkarov se okamžitě svalil k zemi s ječel jako Mandragora. Viděla jsem v otcových červených očích ten vztek. Slyšela jsem ten odporný zvuk praskání žeber.

„O-odpusťte mi, pane," zašeptal zlomeně.

„Crucio!" muž se znovu začal svíjet v agónii nesnesitelné bolesti a košili mu smáčela krev, která mu vytékala z ranek.

„D-dost, prosím..."

„Crucio!" Nehybně jsem stála kousek za otcem a sledovala, jak se muž svíjí v bolestech. Ani jeden sval v mém obličeji se nepohnul.