Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

22. Čtvrtý ročník

První den před nástupem do 4. ročníku

Z pohledu Isabelly

Druhý a třetí ročník uběhl jako blesk a já měla nastoupit do čtvrtého. Svého otce jsem od prvního ročníku neviděla a abych byla upřímná, opravdu se mi po něm stýská. Nevím, co má v plánu a jestli vůbec nějaký plán má. Pochybuju o tom, že je schopný sám fungovat. V prvním ročníku jsem se přesvědčila o tom, že fakt není. Jeho život závisel na druhých. Doufám, že už se to brzy změní... Přála jsem si, aby měl opět své tělo, nějakou fyzickou podobu, abych ho mohla vidět...

Balila jsem si věci do Bradavic a byla jsem zase zpět u svých mudlovských adoptivních rodičů. Napsali mi spousty dopisů, abych si na ně vzpomněla (což se stejně nestalo) a uvěřila jim. A zítra odjíždím do Bradavic. Už se nemůžu dočkat.

Vzala jsem si do ruky Denní věštec, který jsem měla položený na stole a pustila se do čtení. Psalo se tam o tom skandálu na mistrovství světa o famfrpálu.

Po dlouhé době bylo na nebi spatřeno Znamení zla. Smrtijedi se dostávají zpátky k moci, návrat Pána Zla?

Přečetla jsem titulní nápis a rychle očima přelétla text pod tím. Samozřejmě už jsem se dozvěděla, co se stalo. Nevěděla jsem, proč se to stalo... Z jakého důvodu... Opravdu by za tím mohl být Pán Zla? Byla jsem z toho opravdu zmatená.
***

Stála jsem na nástupišti 9 a 3/4 a za sebou táhla velký těžký kufr. Dotáhla jsem ho až ke schodům a snažila se ho vytáhnout nahoru. Docílila jsem akorát toho, že mi spadl na palec. Naštěstí byl poblíž Ernie a s kufrem mi pomohl. Poděkovala jsem mu, ač ho ráda nemám a vydala se hledat prázdné kupé. K mému štěstí bylo hned to první prázdné. Otevřela jsem dveře a posadila se na sedačku. Z kufru jsem si vytáhla knihu o černé magii, protože tohle bude dlouhá jízda.

***

„Vítejte zpět v Bradavicích!" Brumbál započal svou každoroční řeč. „Jsem rád, že vás všechny vidím ve zdraví zpět. Mám pro vás překvapení, na kterém ministerstvo pracovalo celé dva měsíce. V Bradavicích se letos bude konat turnaj tří kouzelníku." Žáci si začali šuškat o tom, jestli se přihlásí. „Bradavice taky na tento rok poslouží jako domov Kruvalu a Krásnohůlkám. Víc vám k turnaji povím za týden. Ještě tady chci uvítat nového profesora obrany proti černé magii Alastora Moodyho. Teď se můžete pustit do jídla."

Na stolech se jako obvykle objevily hory jídla a já se s chutí pustila do bramborů s kuřetem.

Vedle mě k mé nelibosti opět seděl Ernie. Nevím, čeho tím chce docílit. Sedá si tak pořád a mě to nehorázně vytáčí.

***

Dnes máme konečně obranu proti černé magii. Už se nemohu dočkat. Obranu mám ráda. Jsem zvědavá, jaký Moody bude. Slyšela jsem, že je to bystrozor.

Seděla jsem sama jako obvykle v zadní lavici, kde mě nikdo nerušil.

Jakmile profesor vstoupil do třídy, všichni utichli. Vypadal docela děsivě. Místo oka měl velké kulaté něco, co se oku moc nepodobalo, protože se to kroutilo ze strany na stranu a přejíždělo to pohledem po všech žácích. Na mně se zastavilo o pár vteřin dřív. Místo nohy měl dřevěnou. Zajímavé.

„Já jsem Alastor Moody," vyštěkl a vzal si do ruky křídu a své jméno naškrábal na tabuli. „Bystrozor a nový profesor obrany proti černé magii. Jsem tu na Brumbálův příkaz konec šmitec!"

Všichni žáci v tichosti seděli a neodvážili se říct jediné slovo.

„Dnes si ukážeme kletby, které se nepromíjí. Ministerstvo je toho názoru, že by jste se to měli učit až v šestém ročníku, ale já si to nemyslím. Myslím, že jste dost staří a potřebujete znát účinky všech těchto kleteb."

Žáci seděli s vykulenýma očima. Vždyť jsou ty kletby zakázané. On je tady nemůže ukazovat.

„Ví někdo nějakou ze tří kleteb?" zeptal se. Polovina třídy váhavě zvedla ruku.

Moody vyzval nějakou holku v první lavici. „První je kletba Imperius," řekla tak tiše, že jsem ji skoro neslyšela. Neumí snad mluvit normálně?

„Kletba Imperius byla velmi využívaná za dob vlády Pána Zla. Nyní si ukážeme, co způsobuje." Otevřel první klec a vytáhl z ní malého pavouka. Kouzlem ho zvětšil.

„Pozorně sledujte, co se s vámi stane, když na vás někdo uvalí kletbu imperius."

„Imperio!" řekl rázně a namířil hůlkou na pavouka. Ten začal pobíhat po stole, skákat po žácích, kteří ječeli a Moody se smál. A já s ním. Pak pavouka málem vyhodil z okna a pak kletbu zrušil.

„Zná někdo druhou kletbu?" Přihlásili se pouze dva lidi. Z toho jeden jsem byla já.

„Slečna v zadu?" vyzval mě.

„Kletba Cruciatus. Mučící kletba," řekla jsem.

„Naprosto správně," pochválil mě. „Když vás někdo dlouhodobě mučí, smrt je pro vás vysvobození. Některé oběti se dokonce zbláznili. Pozorně sledujte."

Namířil na pavouka. „Crucio!" Pavouk se začal svíjet v určitě nesnesitelné bolesti. Žáci od něj odvraceli oči, ale já ho pozorně sledovala. Kdyby mohl, určitě by křičel z plných plic. Moody po chvíli kletbu zrušil a rozhlédl se po vystrašených žácích.

„A zná někdo poslední kletbu, která se nepromíjí?" zeptal se. Přihlásila jsem se jen já.

„Nikdo jiný než ona tu kletbu nezná?" ušklíbl se. „Myslím, že tuto kletbu měl Pán Zla moc rád," poznamenal ledabyle a opět pohlédl na mě. Proč na mě furt zírá?

Vyzval mě, abych řekla poslední kletbu. „Avada Kedavra."

„Přesně tak," potvrdil a potřetí namířil na pavouka.

„Avada Kedavra!" z jeho hůlky vyšlehl zelený paprsek a pavouk padl mrtvý na stůl.

Jakmile zazvonilo, otřesení žáci se rychle začali trousit ze třídy pryč.

„Isabello, zůstaň tu, prosím," řekl profesor a já se tedy zastavila. Odkud zná mé jméno?