Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

23. Barty Skrk

Profesor počkal, než všichni žáci odešli a pak na mě mávl, abych přišla k němu. Udělala jsem tedy, co chtěl.

Moody ještě zamkl hůlkou dveře a uvrhl na ně utišovací kouzlo, aby nás nikdo neslyšel. Připadala jsem si, jako když jsem v prvním ročníku mluvila s Quirellem.

„V první řadě se tě musím zeptat, jsi stále na straně svého otce?" zeptal se Moody.

Vyjeveně jsem se na něj zadívala. O čem to sakra mluví?

„Tak zaprvé, nejsem ten, za koho se vydávám," řekl a já nechápavě nakrčila nos. „Jmenuji se Barty Skrk a jsem smrtijed."

O Bartym Skrkovi jsem slyšela. Otec mi o něm sám říkal. Prý to byl mladý, ale schopný kouzelník, který za něj bojoval do posledního dechu. Opravdu. Otec mi pověděl, že chudák zemřel v Azkabanu. Mučil prý Longbottomovi společně s mojí matkou a dalšími smrtijedy, aby jim pověděli, kde se můj otec skrývá.

Počkat... Nemá být Barty Skrk mrtvý?

„Barty Skrk je mrtvý," řekla jsem a Moody se uchechtl.

„Nemůžu ti to dokázat, protože mnoholičný lektvar vyprchá až za dvacet minut, ale můžu ti ukázat pravého Moodyho," nabídl mi a já přikývla. Odvedl mě do svého kabinetu, kde zamířil k velké truhle. Otevřel jeden zámek po druhém, až se dostal úplně dolů. Nahlédla jsem dolů a chtěla vykřiknout. Udržela jsem se však. Dole v truhle ležel pravý Alastor Moody, nejspíš v bezvědomí. Doufala jsem, že není mrtvý.

„Je v bezvědomí," řekl Moody, jako kdyby mi četl myšlenky. „Musím ho udržovat při životě, abych si mohl vytvářet mnoholičný lektvar," vysvětlil.

„Ale Barty Skrk je mrtvý," připoměla jsem netrpělivě. Nesnášela jsem, když jsem něco nevěděla.

„Barty Skrk je živý a stojí přímo před tebou," ušklíbl se.

„Přede mnou stojí Alastor Moody, bystrozor a profesor obrany proti černé magii," odporovala jsem.

„Díky za připomenutí jeho kariéry," řekl sarkasticky. „Stojí před tebou Barty Skrk, smrtijed, ten, kdo mučil Longbottomovi tak dlouho, až se zbláznili, ten, co bohužel zdědil jméno po otci, ten, kdo pije mnoholičný lektvar, aby se přeměnil v Pošuka, ten, kdo je tvému otci věrný a snaží se mu pomoci získat své tělo zpět a ten, který tě má k otci přivést."

„Proč bych vám měla věřit?" založila jsem si ruce na hrudi.

„Protože říkám pravdu," ušklíbl se, ale já mu stejně nevěřila. Určitě má v plánu mi něco udělat.

„Nevěřím vám."

„Děláš chybu, děvče. Myslel jsem, že si otce přeješ vidět," poznamenal ledabyle.

„Chci ho vidět," potvrdila jsem nepřítomně, „ale vám nevěřím."

„Dobře, tak jinak. Tvůj otec by mě potrestal, kdybych tě nepřivedl-"

„Tak ať," zašklebila jsem se.

„Jsi zlá," vydechl ohromeně. „Jako on."

„Jsem jeho dcera," hrdě jsem se usmála.

„Ano, to jsi," potvrdil s úsměvem.

„Zpět k tomu, co jste chtěl," pobídla jsem ho.

„Umíš nitrozpyt? Asi ano, řekl bych, když jsi jeho dcera. Řekl bych, že on ho uměl už od narození a už jako mimino načumoval lidem do hlavy," uchechtl se, ale mně to vtipné nepřišlo.

„Umím," potvrdila jsem jeho správnou domněnku. Nitrozpyt jsem se jednou učila s Kathleen. Ona mi však sloužila jako pokusný králík. Taky to zkusila, ale nešlo jí to, a tak se na to vykašlala.

„Koukni se mu do hlavy. Podívej se na co chceš. Zjisti, že ti nelžu," nabídl mi.

„A jak mám vědět, že mi neukážete pouze to, co chcete, abych viděla?"

Falešný Moody si povzdechl. „Jsi chytrá, opravdu, musím to tvému otci říct. Slibuju ti, že nelžu. Opravdu. Nevím, jak ti to dokázat."

„Fajn," zamumlala jsem. Za zkoušku nic nedám. Procházkou v jeho mysli si alespoň procvičím nitrozpyt, který jsem už delší dobu netrénovala. Občas jsem ho trénovala tím, že jsem prostě nakoukla do mysli jiným žákům. Asi se to nesmí, ale tak co. Já jsem přeci bad girl. Díky tomu jsem se taky dozvěděla spoustu zajímavých informací.

Semkla jsem s Moodym oči a pronikla mu do mysli. Poznala jsem, že nepoužíval nitrobranu. Tak dobře, abych si toho nevšimla, by to zvládl snad jen otec. Přesvědčila jsem se o tom, že vše, co říkal, byla pravda. Taky jsem se dozvěděla, že unikl z Azkabanu pomocí svého otce. Víc jsem však vědět nepotřeboval. On mi to jistě vysvětlí sám.

„Tak co?" vyzvídal netrpělivě.

„Jak?" vydechla jsem.

„Povím ti to později, máme ti toho hodně co říct," usmál se. „Půjdeme za otcem?" zeptal se mile a já bez váhání přikývla. Společně jsme odešli ven až za školní pozemky, aby jsme se mohli přemístit.