Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

63. Viteály

„Můžeš mi už konečně vysvětlit, proč tě tak rozzuřilo, že Potter ukradl ten hloupý medailonek?" zeptala jsem se zvýšeným hlasem a pochodovala při tom po otcově kanceláři. Seděl za pracovním stolem a něco čmáral na pergamen.

Povzdechl si, zvedl pohled od pergamenu a své červené hadí oči zabodl do těch mých tmavě hnědých. „Myslím, že už nemá cenu to dál skrývat."

„Skrývat co?" přimhouřila jsem oči a sjela ho podezíravým pohledem. „Něco přede mnou skrýváš? Proč?"

„Sedni si," vyzval mě a ukázal na volnou židli u stolu. Uposlechla jsem a posadila se.

„Takže co?" pronesla jsem, když se delší dobi neměl ke slovu a jen na mě zíral jako tele na nová vrata.

„Slyšela jsi někdy pojem viteál?" zeptal se mě a já se zatvářila nechápavě. To slovo jsem nikdy v životě neslyšela a ani nečetla. Záporně jsem zakroutila hlavou.

Otec vstal ze své židle a pomalým krokem došel ke své osobní knihovně, odkud vytáhl poměrně tlustou knihu. Beze slova se vrátil zpět, nalistoval příslušnou stranu a knihu mi vložil do rukou.

Než jsem dočetla, v kanceláři panovalo hrobové ticho a bylo by slyšet spadnout špendlík. Po dočtení jednoho odstavce, který vysvětloval, co je ten viteál vlastně zač, jsem zvedla oči od stránky a znovu se podívala na otce, který si mě zkoumavě prohlížel.

„Takže..." řekla jsem a přemýšlela, co mi tím chtěl říct. „Ty máš taky tenhle viteál?" zeptala jsem se.

Voldemort přikývl. „Ano, a ne jeden," řekl snad pyšně.

„Počkej, to jich můžeš mít víc než jeden?" podivila jsem se a znovu se pustila do čtení.

„Samozřejmě, není však známo moc černokněžníků, kteří by měli víc než jeden, já jsem vyjímka."

„Kolikrát si rozpoltil svou duši?" zeptala jsem se. Slovní spojení rozpolcení duše mi připadalo dost děsivé. Jak může normální člověk s normálním uvažováním rozpoltit svou duši?

„Mám celkem šest viteálu," řekl a já vykulila oči.

„Šest?" zopakovala jsem nevěřícně. „Chceš mi říct, že tvá duše je rozdělena na sedm částí?"

„Přesně tak," potvrdil.

„Takže jsi vlastně nesmrtelný, tedy pokud Potter nezničí všechny ty vi-" náhle jsem se zarazila, protože mi to konečně došlo. „Ví o nich, že?" vyhrkla jsem. „Potter, ví o viteálech, ten medailonek je jeden z nich, že ano?"

Voldemort přikývl. „Přesně tak. Medailonek Salazara Zmijozela je jeden z nich. A Potter ho nyní může zničit," řekl a zatnul ruce v pěsti.

„Pořád jich budeš mít pět, ne?" snažila jsem se ho nějak uklidnit.

Pán Zla se chladně zasmál. „Už jsou jen čtyři," řekl chladně, „a jeden z nich má v držení ten ničema Potter. Jeden z mých viteálů zničil už před pěti lety v tajemné komnatě. Druhý zničil Brumbál minulý rok. A brzy tyto dva bude následovat i ten medailonek a mně zbydou už jen tři."

„Nechceš je zabezpečit nějak lépe? Aby se k nim nikdo nedostal," navrhla jsem.

Voldemort záporně zakroutil. „Jsou zabezpečeny jak nejlépe mohou být," řekl sebejistě. „Je téměř nemožné se k nim dostat a ještě náročnější je zničit."

„Když tě Potter jako mimino zabil, nebyl si mrtvý, že? Byl si živý. Teda vlastně nebyl. Nebo jo? Já nevím, moc nechápu, jak vlastně ty viteály fungují, když přijdeš o své tělo," přiznala jsem a všimla si, jak se otec mírně usmívá.