Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

75. Válka se schyluje ke konci

„Vidíš, má drahá?" oslovil mě Pán Zla. „Vidíš, jak je mocná?" a znovu sklopil oči k Bezové hůlce. „Jsme téměř u konce, Isabello. Naše vítězství se blíží. Budeme společně vládnout světu."

Z ničeho nic se mé znamení rozpálilo. „Co se děje?" otočila jsem se na svého otce.

„Volají nás," vysvětlil. „Jde o něco důležitého. Jinak by se neopovážili. Jdeme."

Oba jsme se přemístili zpět na Malfoy Manor. Dobrá nálada z úspěchu nás přešla, jakmile jsme otevřeli hlavní bránu. Uvnitř Manoru panoval chaos. Bellatrix vztekle ječela na někoho, kdo byl v místnosti s ní.

„Co to tu provádíte?!" rozkřikl se a pohledem přejel celou místnost, která nasvědčovala tomu, že se tu odehrál boj.

„Můj pane," ozvala se Bellatrix jako první a padla před Voldemortem na kolena. Všichni ostatní ji ihned napodobili. Muselo jít opravdu o něco důležitého, když dokonce Bellatrix poklekla.

„Mluv!" vyštěkl Voldemort a vztek v něm sílil. Měl neblahé tušení, co se tu stalo.

„Můj pane, to Potter. Podařilo se nám ho chytit," vysvětlila úzkostlivě. Pochopila jsem, o co jde a nejraději bych z místnosti utekla. „Utekl nám. Pomohl mu domácí skřítek Dobby. Vzal s sebou několik dalších vězňů."

Viděla jsem, jak se Voldemortova tvář stahuje vztekem.

„Měl s sebou meč Godrica Nebelvíra, který by měl být v mém trezoru u Gringottových," dodala a opatrně vzhlédla a pohlédla svému pánovi do očí. Okamžitě ji zasáhla kletba Cruciatus.

Hodně dlouho jsem neviděla otce takhle rozčíleného.

***

Od útěku Pottera a jeho kumpánů uběhlo již několik týdnů a nikdo o něm neměl jedinou zprávu.

Za tu dobu bylo vše relativně klidné, až mi to připadalo podezřele. Žádné útoky Fénixova řádu, žádné problémy na ministerstvu kouzel ani žádné problémy v Bradavicích. Ani žádný vzkaz či výhružka od Gabriela mi nepřišla. Stáhnul se a já nevěděla, jestli jsem ráda nebo ne. Vypadalo to, jako by zmizel z povrchu zemského. Nikdo ho neviděl ani o něm neslyšel, i když po něm Smrtijedi stále pátrali. Věděla jsem, že něco plánuje. A bála jsem se toho, co to je. Jeho plány pro nás nikdy nekončily dobře.

Byla jsem s Yulianem ve své ložnici a v klidu jsme si povídali. V Manoru panovalo neobvyklé ticho. Dokonce se ani neozýval řev vězňů, na který jsem si už zvykla.

Zrovna jsme vzpomínali na čtvrtý ročník na turnaj tří kouzelnických škol, když se zezdola ozval otcův rozzuřený hlas. Nijak mě to nevyvedlo z míry. Od chvíle, kdy Potter unikl, byl Pán zla rozčílen pořád.

Když však řev neustával a ještě se k němu přidal jekot někoho, kdo nejspíš přišel Voldemortovi pod hůlku, rozhodla jsem se, že se půjdu podívat, o co jde. Řekla jsem Yulianovi, aby raději zůstal tady, aby nepřišel k úrazu a pak jsem otevřela dveře a opustila svou ložnici.

Prošla jsem několik chodeb a zamířila dolů po schodišti, když jsem spatřila přijímací salón. Nebyl to moc hezký pohled. Všude na zemi ležela mrtvá těla, krev a uprostřed toho všeho stál Voldemort, který v ruce svíral hůlku a Nagini, která se plazila za ním.

„Odhalil naše tajemství, Nagini," slyšela jsem ho promluvit hadím jazykem a samozřejmě jsem mu rozuměla. Vůbec si nevšiml, že jsem se tu objevila.

„Jsme zranitelní. Musíme ho rychle najít. A ty, příteli, mi musíš zůstat na blízku."

„Co se stalo?" zeptala jsem se hadím jazykem. Nechtěla jsem, aby mi nikdo, kdo v této místnosti zůstal živý, rozuměl.

„Isabello," oslovil mě otec a zvedl ke mně pohled. Jeho štěrbiny byly staženy v pouhou čárku. Víc než kdy jindy teď vypadal jako had. „Potter ukradl další viteál. Pohárek Helgy z Mrzimoru," vysvětlil.

„Ukradl další?" zopakovala jsem nevěřícně. „Co budeme dělat?"

„Půjdu zkontrolovat ostatní viteály. Nagini beru s sebou. Ty zůstaneš tady a budeš tady na všechno dávat pozor. Ti neschopové vždy všechno zkazí. Do večera budu zpátky," oznámil mi a přemístil se i s Nagini pryč.

„Matko? Jsi v pořádku?" zeptala jsem se a zamířila k ní. Klečela na zemi, v obličeji vystrašený výraz. Podala jsem jí ruku, pomocí které vstala.

„Kam šel?" zeptala se mě tiše, jako by ji snad mohl slyšet.

„Vyřídit jisté věci," řekla jsem. Nevěděla jsem jestli Bellatrix ví o viteálech, takže jsem se o nich raději nezmiňovala. „Jak se to vlastně stalo?" zeptala jsem se jí a ona se tedy pustila do vysvětlování, jak se Potter v převlečení vloupal do jejího trezoru, ukradl pohárek a následně odletěl na drakovi.

„Nemohli jsme tomu nijak zabránit," řekla nakonec a já se snažila pobrat vše, co mi řekla. Potter opravdu odletěl na drakovi?

„Tohle je i na mě moc," vydechla jsem. „Jdu na kafe. Jdeš se mnou?" nabídla jsem matce, což jsem snad ještě nikdy neudělala. Byla mou nabídkou překvapená, ale souhlasila.

„Vy to tady ukliďte," rozkázala jsem Malfoyovým, kteří stále rozklepaně klečeli a vzpamatovávali se z toho, co právě zažili.

Společně s Bellatrix jsme tedy zamířily dolů do kuchyně za skřítkama.

***

„Zbývá Nagini a diadém Roweny z Havraspáru," oznámil mi ještě ten večer Pán zla, když se vrátil ze svého výletu.

„Jenom?" vyděsila jsem se.

„Ten pohárek ještě nezničili, ale ten už se nepočítá. Zbývají mi pouze dva viteály. Pokud je zničí, bude mě Potter moct zabít."

Vyděšeně jsem na něj zírala.

„Ničeho se neboj, má drahá. Pottera dokážu zabít i bez viteálů." Popravdě jsem mu moc nevěřila. Tohle mi už totiž tvrdí tři roky a ještě se mi to nepovedlo. „Mám Bezovou hůlku a znám mnohem víc zaklínadel než Potter. A mám taky tebe, Isabello. Jsi skoro stejně mocná jako já. Musím to být sice já, kdo ho zabije, ale ty mi jistě budeš nápomocná. Ne jako ti neschopové, kterým Potter už dvakrát unikl," zavrčel a oči se mu nebezpečně zaleskly.

„Kdy to bude?" zeptala jsem se.

„Až Potter dorazí do Bradavic, což nebude trvat dlouho. Válka se schyluje ke konci."