Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

72. Předtucha

Záhadným způsobem jsem se ocitla ve Velké síni v Bradavicích. Co tu dělám? Proč tu jsem? A proč všude kolem mě létají záblesky kleteb? Otočila jsem se kolem dokola a spatřila matku i otce... Nechápala jsem, co se to děje.

Pomalým, nejistým krokem jsem se rozešla směrem k místu, kde matka bojovala se třema děvčatama. Poznala jsem v nich Grangerovou, Střelenku Láskorádovou a nejmladší Weasleyovou.

Nejzvláštnější však bylo, že mnou všechny kletby jen prolétly. Rozhlížela jsem se kolem dokola a viděla známé tváře jak Smrtijedů, tak i druhé strany. Bradavické profesory, členy Fénixova řádu i bradavické studenty.

Najednou jsem zkameněla, jako by mě zasáhla kletba úplného spoutání. Žádná kletba mě však nezasáhla. To jsem jen spatřila sebe samu, jak bojuju proti kouzelníkovi s velmi povědomou tváří...

Zrychlila jsem, až jsem skoro běžela, abych se dostala až k Bellatrix, aby mi mohla vysvětlit, co se to děje.

Než jsem tam však došla, před všechny dívky bojující s matkou se postavila Molly Weasleyová. Viděla jsem, jak se Bellatrix rozchechtala. Chvíli měla Bellatrix navrch a vypadalo to, že zvítězí, ale pak se to obrátilo o sto osmdesát stupňů. Bellatrix začala couvat po náporem kleteb. Stále jí však na rtech panoval úšklebek a něco na Molly ječela. Tomu jsem však nerozuměla. Potom se Bellatrix rozchechtala, a to se jí stalo osudným. Mollyina kletba prolétla pod Bellatrixinou nataženou paží a plnou silou ji trefila do prsou přímo nad srdcem.

Vyjekla jsem, ale nikdo si mě nevšímal. Jako by mě ani neviděli...

Bellatrixin výsměšný úšklebek ztuhl. Jako by si stačila uvědomit, co se stalo. Pak se skácela k zemi.

Rozběhla jsem se k ní, v očích slzy. Co se to sakra děje? Ať je to sen nebo realita, chci odsud okamžitě pryč! Slyšela jsem, jak Voldemort vztekle zaryčel a viděla sama sebe, jak jsem se rozběhla k Bellatrix....

„Isabello, prober se, prosím!" Kdesi hluboko v mysli jsem slyšela, jak na mě někdo mluví. Jeho hlas přetékal zoufalstvím a cítila jsem, jak se mnou někdo třese. Chtěla jsem otevřít oči a uklidnit toho zoufalce, ale nedařilo se mi to. Připadala jsem si jako paralyzovaná. Chtěla jsem se pohnout. Soustředila jsem se, abych pohnula jedním prstem u ruky.

„Isabello?!" Ten někdo mě za ruku, kterou se mi nejspíš povedlo pohnout. „Slyšíš mě? No tak! Musíš se probrat!" Kdo to na mě mluví? Jeho hlas jsem nepoznávala. Připadal mi jako úplně cizí. Mohla jsem pohnout nohou. Moje mysl však byla stále vzdálená několik set mil od mého těla.

„Prosím! Otevři oči! Pán zla už šílí! Jestli se neprobudíš, brzy mě určitě zabije!" Jeho hlas zněl tak strašně naléhavě, že jsem se okamžitě chtěla probrat. Pán zla... Co se s ním stalo? Šílí? Proč? Znovu jsem pohnula rukou. Věděla jsem, že se sama probrat nedokážu. Hůlku, ať použije svou hůlku!

„Enervate!" Jako by mě neznámý slyšel. Konečně jsem se mohla celá pohnout a otevřít oči. Zamrkala jsem, protože do místnosti pronikalo až moc ostré sluneční světlo.

„Jsi v pořádku," vydechl a sevřel mě v náručí. Jen jsem nehybně ležela a nechala se objímat. Nevěděla jsem, jestli mám dost sil na to, abych promluvila. Cítila jsem se strašně oslabená a unavená. „Jdu pro Pána zla," oznámil, pustil mě z objetí a spěšně vyběhl z místnosti.