Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

4. Souboj

Z pohledu Isabelly

Mířila jsem tichými chodbami hradu ven na školní pozemky. Doufám, že mě nikdo nechytne. Nemám náladu na nějaký hloupý trest. Navíc jsem tu teprve druhý den a nechci si tu vytvořit pověst. Chvíli mi zabralo, než jsem se vymotala ze všech různých chodeb a konečně jsem se ocitla ve vstupní síni.

Otevřela jsem bránu hradu a vstoupila na školní pozemky. Už z dálky jsem viděla čtyři holky, jak si trénují kouzla. Potichu jsem se uchechtla. Já sama jsem se stihla naučit několik jednoduchých kouzel, které by se mi v souboji mohly hodit.

„Už jde," slyšela jsem promluvit Sashu.

Došla jsem až k nim a věnovala jim povýšený úšklebek.

„Můžeme začít?" zeptala se rozhodčí Kathleen. Obě dvě jsme přikývly a souboj mohl začít. Vytáhla jsem z kapsy svou hůlku a namířila ji na svou soupeřku.

„Expelliarmus!" křikla Julie, ale má hůlka se ani nepohla. Škodolibě jsem se rozchechtala. Julie zrudla a zamračila se.

„Rictusempra!" zkusila to znovu. O tomto kouzlu jsem četla. Pokud se nepletu, je to lechtací kletba. Paprsku jsem se ladně vyhnula a rozhodla se, že je čas, abych taky začala útočit.

„Jaké kouzlo na tebe asi použiju?" ptala jsem se provokativně sama sebe. „Ono je to asi jedno, když nevykryješ nic," ušklíbla jsem se na ni.

„To není pravda!" bránila se. „Tak se předveď!" pobídla mě a založila si ruce na hrudi. To však neměla dělat.

„Aquamenti!" řekla jsem tiše tak, aby mě neslyšela. Toto kouzlo jsem se naučila už o prázdninách. Julii okamžitě polila sprška vody a vypadala jako zmoklá slepice.

„Ty mrcho!" vykřikla a chtěla se na mě vrhnout.

„Petrificus Totalus!" zastavila jsem ji v půlce pohybu. Zběsile koulela očima a snažila se pohnout. Marně. Kathleen se docela bavila a ty dvě se strachovaly o Julii. Já měla také dobrou náladu. Pohled na zkamenělou Julii byl docela komický.

„Budeš mi říkat mrcho?" pohlédla jsem jí do očí a ona mi oční kontakt oplácela. Vlastně jí nic jiného nezbývalo. „Opravdu si myslíš, že jsi lepší než já?" začala jsem kolem ní obcházet jako nějaká šelma, co vyhlíží svou kořist. „Protože nejsi a víš to. To, že jsi čistokrevná čarodějka, ti nedává žádné právo se povyšovat nad ostatními. Nechápu, jak můžeš mít tak vysoké ego, když jsi nikdy nic nedokázala a ani nic neumíš," odfrkla jsem si. „Pro dnešek jsem s tebou skončila." Otočila jsem se a chtěla odejít. Ještě předtím jsem ji ale propustila z kletby. Myslela jsem, že jsem jí to vysvětlila dost jasně, jenže jsem se zmýlila. Ze zadu na mě skočila a povalila mě na zem. A začala bitka. Tahala mě za vlasy a já ji dávala jednu facku za druhou. Vzduchem se nesl náš křik a různé nadávky. Ostatní holky raději odešly do hradu, kdyby nás náhodou někdo uslyšel.

„Přestaň, ty krávo!" zaječela na mě. „Co si o sobě, sakra, myslíš?! Nemůžeš si na mě dovolovat! Když se to dozví má rodina, je po tobě!"

„Mně je tvoje rodina u zadku! Strč si ji někam! Můžu si dělat, co jen budu chtít!" štěkla jsem na ni.

„Tak to teda nemůžeš, ty mudlovská šmejdko!" Tak to zabolelo. Ne, dělám si srandu. Na takovéhle řečičky těch nafoukaných slečinek jsem zvyklá. „Nechápu, proč tě sem přijali. Nemáš tu co dělat!" odfrkla si. Z dáli jsem uslyšela něčí kroky a tiché mumlání. Okamžitě jsem se postavila a podívala se na příchozího. A sakra! Filch! Co teď?! Zůstala jsem stát a rozhodla se, že si se školníkem pokecám. Julie vstala taktéž a v obličeji byla úplně bledá.

„Zdravím!" křikla jsem na školníka, který se pomalu, ale jistě přibližoval k nám. Julie na mě vyvalila oči, jako že jsem se zbláznila.

„Dnes je krásná noc, nemyslíte?" otázala jsem se sladce a pohlédla nahoru na oblohu. Dnes byly vidět hvězdy.

„Mlč!" zašeptala výhružně Julie. Ignorovala jsem ji.

„Vy jste se taky šel projít a pokochat se hvězdami?" ptala jsem se a nasadila úsměv. Školník se mezi tím dobelhal k nám a zamračeně si nás prohlížel. Obě jsme věděly, že jsme v háji, ale doufala jsem, že bych ho mohla nějak obměkčit.

„Ne, nešel. Vyrušily jste mě z konverzace s paní Norissovou, vy malí nevděčníci," vrčel Filch.

„Ach, to mě hrozně moc mrzí, pane Filchi," nasadila jsem smutný tón.

„Pojďte se mnou," rozkázal a otočil se. Kráčel směrem k hradu a my neměly na výběr. Musely jsme jít za ním.

„Chci zpět ty doby, kdy jsem studenty mohl věšet za kotníky," brblal Filch. „Pak by jste si rozmyslely, jestli budete dělat potíže!" Jeho hlas byl docela děsivý.

Mlčky jsme došli až ke kabinetu profesorky Prýtové.

„Co se stalo?" zeptala se rozespale.

„Tady slečny se procházely po školních pozemcích," zavrčel Filch a hrozivě se rozesmál. Znělo to spíš jako by se dusil, protože u toho podivně sípal.

„Dobře, děkuji, Filchi. Můžete jít," mávla na něj a viditelně se jí ulevilo, když odešel.

„Tak co s vámi?" spráskla ruce. „Já bych řekla, že si trest nezasloužíte. Jste tu teprve pár dní, takže odeberu Mrzimoru pět bodů a necháme to plavat, platí?" usmála se na nás.

„Děkujeme," ujala jsem se slova a bez čekání na Julii jsem se dala na odchod.