Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

55. První útok

„Vůbec se nesnažíš, Isabello," obvinil mě Voldemort, ve tváři netrpělivý výraz.

„Snažím!" bránila jsem se, očividně marně, „trénujeme už hodinu! Jsem unavená!" To poslední, co Pána Zla zajímalo, bylo to, že jsem unavená.

„V boji tak přestaneš bojovat jen kvůli tomu, že jsi unavená?!" prskl na mě. „Budeš bojovat a najednou si řekneš, že jsi prostě unavená, tak se na to vykašleš?"

„To je něco jiného," odsekla jsem naštvaně.

„Musíš umět pořádně uzavřít svou mysl, je to nezbytné," opakoval mi už po několikáté. Samozřejmě, že jsem to věděla. A opravdu jsem se snažila otci bránit, aby se mi do hlavy dostal, ještě ani jednou se mi to však nepovedlo. Nepočínal si vůbec šetrně. Spíš drsně a násilně. Nebylo to nic příjemného a hlava už mě z toho pěkně bolela. To otce však taky nezajímalo.

„Znovu!" přikázal a já si povzdechla.

Namířil na mě hůlku. „Legilimens!" Dobrých deset vteřin jsem ho dokázala udržet za pomyslnými hradbami své mysli, které ale pak postupně začaly ochabovat a on si mohl prohlédnout jakoukoliv vzpomínku. „Snaž se!" vykřikl na mě. Snažila jsem se ho z hlavy dostat, ale prostě to nešlo. Otec poznal, že ho z hlavy nedostanu, a tak ji sám opustil. Opřela jsem se o zeď a chytila se za hlavu, ve které mi bolestivě pulsovalo.

„To už bylo lepší, ale pak si úplně polevila, proč?" nechápal.

„Nedokážu tě udržet mimo svou hlavu déle, nikdo to nedokáže, jsi nejlepší nitrozpytec, kterého kdy svět měl," zavrčela jsem.

„Bellatrix to dokáže lépe. Jí se skoro do hlavy nedostanu. A když ano, tak na pár vteřin, než mě zas vyhodí," řekl.

Pokrčila jsem rameny. Bellatrix mi byla ukradená, i když je to moje matka, což jsem si často neuvědomovala.

„Víš co? Příště to s tebou bude zkoušet ona, třeba ti to s ní půjde lépe," řekl a já nakrčila nos. Vůbec se mi nelíbilo, že budu s Bellatrix o samotě, ale nic jsem s tím nezmohla. Co Pán Zla řekne, to se taky stane. Bez vyjímek. „Teď už se však vrať do Bradavic, pokud vím, zítra máš vyučování. Uvidíme se příští víkend," rozloučil se se mnou a zmizel z místnosti, kde vždycky trénujeme. Ať už souboje, nitrobranu či nějaké nové kletby, které by se mi mohly hodit.

***

„Isabello," promluvil Pán Zla pomalu. „Konečně se po dlouhé době setkáváme," řekl tiše a usmál se. Upřímně. „Asi si nepamatuješ na to, když jsme se viděli naposledy," poznamenal ledabyle a zadíval se kamsi do zdi.

„Pamatuju," promluvila jsem opatrně.

„Jak?" vydechl překvapeně.

„Zdálo se mi o tom," vysvětlila jsem. „Jak jste mě s Bellatrix předávali mým adoptivním rodičům."

„Jací jsou?" zajímal se Voldemort.

„Mám je moc ráda," odpověděla jsem s úsměvem.

„Poslyš," zvážněl najednou Voldemort. „Musím ti vysvětlit, proč jsme si tě s Bellatrix nenechali," řekl Voldemort. „Posaď se, asi to bude na dlouho."

Posadila jsem se tedy do své lavice a Quirell-Voldemort se posadili přede mě.

„Nechci vás nijak rušit, ale za deset minut tady budou ostatní," ozval se opatrně Quirell a Voldemort se zamračil.

„Ticho!" okřikl ho Pán Zla.

„Dost!" zaječela jsem na Bellatrix.

„Snaž se!" řekla svým nakřáplým hlasem a na tváři jí pohrával škodolibý úsměv.