Harry Potter a Alternativy nenávisti

1. Proč já?

Zase další hrozné léto v Zobí ulici. Jak to tu Harry nenáviděl. A přesto musel na prázdniny opět sem. Bude to muset nějaký čas vydržet. Neví, co Řád plánuje, ale celé prázdniny zde určitě nezůstane. Ne že by mu vadilo vykonávat nesmyslné požadavky tety Petunie ("posekej trávník, zalij záhony, zastřihni plot, odplevel záhony, umyj nádobí, vytři..."). To nevadí, aspoň nemusí myslet. Ne, u těchto věcí mozek opravdu není potřeba. A tím líp pro něj. Nemusí se zaobírat událostmi z konce června. Nemusí myslet na to, jak jeho kmotr umírá. Stačí to zažívat v noci. Sirius ...

Tak byl sám. Zase. Jak dlouho ten pocit štěstí, že někoho má, trval? Dva mizerné roky? Z toho asi tak měsíc mohli být skutečně spolu. Ale asi je to jeho osud. Být sám nebo s lidmi, co ho nesnáší. Ale nebude si zase tak moc křivdit, má přeci ty nejlepší přátele na světě!

Přátele, co stojí vždy při něm, ať se děje, co se děje, a to není přece málo. A nejen Rona a Hermionu, ale jak se na ministerstvu ukázalo, i Neville, Ginny a Lenka jsou schopni pro Harryho obětovat víc, než si kdy dokázal představit. Tato myšlenka, že tu pro něj přeci jen někdo je, znamenala v Harryho životě jediný světlý bod. Jinak by už nemělo cenu tu být. Jinak by se už dávno sesypal.

Ke zhroucení však už mnohokrát daleko nebylo. Kolikrát večer v posteli přemýšlel, proč to vše dělá. K čemu tu vlastně je? Pro koho? Stojí to za všechnu tu bolest, za to trápení? Jak dlouho by tu někomu chyběl? Ron a Hermiona mají sebe (och, jistě že mají, komu chtějí stále co nalhávat?), Neville s Lenkou možná taky, Ginny randí s McConnerem. Asi by je to nějaký čas bolelo, ale zvykli by si.

Proboha, vždyť to stejně jen prodlužuje. Tu dobu být tu s nimi. Stejně se jednoho dne budou muset rozloučit. On, šestnáctiletý kluk, obyčejný kouzelník, neprávem slavný, možná trochu lepší v obraně proti černé magii, jinak průměrný student Bradavic, on že mám porazit nejobávanějšího čaroděje všech dob? On že mám zabít Voldemorta? To je vážně dobrý vtip. Jo, obrana mu docela jde, což mu je ale možná tak k tomu, aby chvíli odrážel pár kleteb, tu tam nějakou seslal a čekal, až na něj doletí ta poslední. Smrtelná. A proti té stejně žádné obranné kouzlo neexistuje.

Jo a ještě mu jde famfrpál. Má celkem dobrou fyzičku, takže může ještě zdrhat. Utíkat mu jde taky dobře, ve čtvrtém ročníku to byl ze hřbitova dobrý sprint. Ale on nemůže utíkat, musí porazit Voldemorta. Což ale samozřejmě nikdy nedokáže, jak předpokládal, takže zpět k původní otázce.

Proč to prodlužovat? K čemu se snažit? Koho ještě uvidí umírat ve své snaze udělat něco pro dobro. A ta nejzásadnější otázka – kdo ještě umře kvůli němu? Kvůli jeho neschopnosti? Na co si to sakra hraje? Není přece žádný spasitel kouzelnického světa, žádný hrdina, žádný Vyvolený. To by třeba mohl být Cedrik. Měl by pro hrdinu všechny předpoklady. Samozřejmě kdyby neumřel a někdo o něm pronesl pitomou věštbu.

Ne, namísto toho to byl on, Harry Potter. V těchto chvílích uvažoval nad svým mizerným životem a jeho zbytečností, protože opravdu nevěřil, že by měl nějakou šanci. Na druhou stranu si ale zase uvědomoval, že když by tu nebyl, nebyla by pro kouzelnický svět už šance vůbec žádná. Aspoň tedy pro stranu dobra. K čemu by bylo jeho blízkým mít své milované, když by byli jen otroky Pána zla. A přežili by to vůbec? Nesnažili by se po jeho smrti bojovat dál? Vést zápas s větrnými mlýny, a přitom prohrávat? Nastalo by peklo. Samozřejmě, že lidé z Řádu by se nevzdali. Takže by všichni umřeli. Ani Hermiona s Ronem a Nevillem a i ostatními členy Brumbálovy armády by bojovat nepřestali. Takže by také umřeli. A tyto strašné představy měly jen jedno možné řešení.