Harry Potter a Alternativy nenávisti

4. Zásah

Když Harryho ráno v šest hodin vzbudil budík, nechtělo se mu jako vždy vstát z postele. Věděl, že by ale měl malér, pokud by nepřipravil snídani, tak jako to dělal každé ráno od té doby, co se vrátil do Zobí ulice. A navíc, zítra už odsud měl odejít, tak nač si přidělávat problémy. Těšil se, že odsud konečně vypadne, ale když si uvědomil, kam má jít, sevřel se mu žaludek. Grimmauldovo náměstí bylo to poslední místo, kde chtěl být. Chvílemi si i říkal, že by zůstal raději tady, ale vždy tuhle myšlenku hodně rychle zase zavrhl. Všude líp než tady. Dokonce i na ústředí, i když tam „uvidí" Siriuse na každém kroku. Bez něj to tam bude peklo. Ale budou tam zase Weasleyovi, tak možná přijde na jiné myšlenky...

Po deseti minutách tedy vyskočil z postele, oblékl se a vydal do kuchyně, kde otevřel okno, aby se nadýchal čerstvého vzduchu.

První, co vždy udělal, byla káva. Připravoval vždy plnou konev pro všechny a nalil si z ní jeden povolený šálek. Dnes měl ale pocit, že by ho neprobrala ani celá ta konev. V noci nemohl spát, zdálo se mu zase o událostech na hřbitově a ministerstvu. Opět viděl umírat Cedrika a Siriuse. Měl pocit, že to už nikdy neskončí. Vlastně jednou ano – až skončí všechno tohle peklo.

Když se mu myšlenky opět stočily k jeho konci, ani nevěděl jak, ale převrhl vázu, která stála na lince, a ta se s rámusem roztříštila o dlážděnou podlahu. Harrymu přestalo bít srdce. Věděl, že má malér. Ani ne za pět vteřin se domem rozlehl očekávaný strýcův křik.

„POTTERE!!!"

Tak to je špatné. Hodně, hodně špatné, pomyslel si Harry a najednou byl tak probraný jako už dlouho ne. Strýc Vernon se v županu přiřítil do kuchyně a funěl jak parní lokomotiva, v obličeji celý rudý.

„Co tady zase provádíš, kluku!! To ti to na začátku léta nestačilo?! Hodláš nám za ten měsíc zdevastovat celý barák?!" Na začátku léta rozbil Harry omylem talíř, když vyndával nádobí z myčky.

„Strýčku, omlouvám se, byla to nehoda, chystal jsem vám snídani," snažil se kajícným hlasem ospravedlnit Harry, i když tušil, že to bude beznadějné. Pro strýce Vernona samozřejmě bylo.

„TAK NEHODA!! To ti tak budu věřit! Chceš nás zničit! Děláš nám to všechno schválně! Vždycky jsi nám dělal všechno schválně! Všechny ty tvoje úchylárny, co tě učí v té tvé pitomé škole! Máš vůbec ponětí, jakou ta váza měla cenu?! Jak dlouho na ni vydělávám?" Harry rychle přemýšlel, jak z toho ven, a napadla ho jen jedna věc.

„Víš, že pro mě má někdo zítra přijít, aby mě přemístili jinam. Já nemůžu – no však víš, dělat ty věci s hůlkou. Ale oni ano. A určitě by tu vázu dokázali opravit. Je to otázka pěti sekund, opravdu." Jestli se Harry domníval, že tím situaci pomůže, tak docílil pravého opaku. Kdyby to bylo možné, řekl by, že strýc Vernon zrudnul ještě víc.

„DĚLAT TY ÚCHYLÁRNY V MÉM DOMĚ!! TY JSI ZEŠÍLEL!!"

„Chtěl jsem to jen napravit a pomoct strýčku, omlouvám se! Samozřejmě, pokud nechceš, nemusí-"

„TO SI PIŠ, ŽE NE!! TY nikomu raději nepomáhej! Zkazíš všechno, na co sáhneš, jako vždycky. Divím se, že tě ještě z tý vaší školy nevykopli, protože nestojíš za nic! Říkám to od té doby, co tě k nám šoupli, a bůh ví, že mám pravdu. Vždycky jsi nám jenom otravoval život, a ani po tolika letech si nevážíš toho, co jsme pro tebe všechno udělali! Ale Marge to vždycky říkala, je to dědičné. Tvoji rodiče byli úchylní a ty seš taky! Tu neschopnost máš po nich. Kdo normální by se nechal tak pitomě zabít jako oni. Navíc kvůli takový nule, jako jsi ty!! Však ty jednou dopadneš stejně jako oni, ale já pro tebe neuroním ani slzu, kluku mizerná, to si pamatuj. Každý dostane, co zaslouží!"