Harry Potter a Alternativy nenávisti

48. Všechno nejlepší!

Harry se ani nenadál a první týden školy měli za sebou. V úterý i ve čtvrtek nebelvírskému famfrpálovému družstvu přibyly další tréninky, ve středu probíhala dál schůzka Brumbálovy armády, a dokonce už Harry navštívil i schůzi Řádu.

Ta se neobešla bez Moodyho neustálého varování, že musí být Harry ve střehu, a předvídat každý možný krok nepřítele. Harry se nehodlal pouštět do žádných velkých sporů, takže mu to jen odkýval, ale neušel mu ironický úšklebek jeho strýce, který měl přitom ve tváři. Harry měl co dělat, aby se nerozesmál.

Hodiny Obrany byly pořád stejného charakteru. Harry byl pokaždé po ruce profesoru Whileovi a ten neustále opakoval, jak je štěstím bez sebe, že Harry po tom útoku neutrpěl nějaké vážnější zranění.

„Opravdu mě mrzí, že jsem na vlak odešel ještě dřív, než se to přihodilo, protože jsem musel dohlížet na mladší studenty. Ani nevíte, jak bych si ale přál být zde v tu chvíli nápomocen. Je neskutečné, že viník nebyl stále dopaden," rozčiloval se profesor při hodině. „Osobně bych okamžitě povolal bystrozory z ministerstva, nechápu, proč tak nebylo učiněno." Harry si v tu chvíli snad poprvé přál, aby zůstal ještě na ošetřovně...

V neděli odpoledne tam musel Harry na poslední kontrolu k madam Pomfreyové, aby se ujistila, že je skutečně už v pořádku. Harry doufal, že tam jde naposledy, protože ošetřovny měl ve skutečnosti už plné zuby. Nakonec ale děkoval všem svatým, že tam šel.

„Jak jsem očekávala. Jste už naprosto v pořádku, Pottere."

„To je dobře. Takže už sem příště nemusím?" zeptal se Harry s nadějí v hlase.

„Zase tak hrozné to tu snad není," ohlédla se po něm madam Pomfreyová přísně.

„Tak jsem to nemyslel," podíval se na ni hned omluvně Harry. „Z mého posledního pobytu tady si vlastně odnáším i spoustu příjemných vzpomínek," usmál se na ni Harry. Bradavická ošetřovatelka si ho chvíli zamyšleně prohlížela.

„O tom nepochybuji. Pacientovi se daří lépe, když má vždy nějakou společnost." Harry tušil, koho tím myslí, takže jen plaše přikývnul. „Nevím o nikom, kdo by byl kromě vaší maminky Severusovi natolik blízký, aby za ním chodil téměř každý večer na ošetřovnu. A to si ho pamatuji ještě jako studenta," podotkla ošetřovatelka s prozíravým pohledem.

„Asi jste už pochopila, že...jsme přátelé," pronesl Harry trochu s obavami. Znělo to zvláštně i jemu samotnému. Studenti se s profesory většinou nepřátelí. Ona ale věděla, že v tom je mnohem víc.

„Jsem ráda, že se Severus konečně přenesl přes to, kdo je váš otec, a konečně si taky uvědomil, kdo je vaše matka, drahoušku. Jak už jsem říkala, vím, že si byli moc blízcí. Asi mi to připomíná vás a slečnu Grangerovou." Harry se nad tím přirovnáním musel pousmát. Jestlipak jeho máma Severuse taky občas tak štvala, jako Hermiona jeho.

„To je dobře, že někoho takového měl. Vím, že to měl ve škole těžké," vzpomínal Harry na událost s Poberty, kterou viděl v myslánce.

„S tím si ale vy, drahoušku, nemusíte dělat těžkou hlavu. Severus se s tím vypořádal a to je hlavní. Teď mi řekněte něco vy. Víte, co je zítra za den?" zeptala se ho madam Pomfreyová a ve tváři jí přitom pohrával úsměv.

„Pondělí?" Harry netušil, z čeho ho teď zkouší. Jestli má pojem o čase?

„Datum."

„Devátého ledna," odpověděl zaraženě.