Harry Potter a Alternativy nenávisti

27. Když holky myslí jinak

Harry sešel ještě ten večer do společenské místnosti, kde u krbu seděli Ron s Hermionou, a nesl svůj sešit z Lektvarů z prvního ročníku, který vyhrabal mezi starými učebnicemi. Když si mezi ně sedl, otevřel ho na první stránce a začal se usmívat. Hned věděl, proč ho Snape chtěl.

„Co je?" zeptal se ho Ron, když Harryho viděl.

„Nic. Jen myslím, že zítřejší Lektvary budou stát za to. Hermiono, nemáš kousek papíru a tužku?"

„Jasně," podávala mu je hned Hermiona. „Co píšeš?" ptala se a se zájmem ho pozorovala.

„Jen chci nechat Snapeovi vzkaz," odpověděl, jakoby to byla ta nejběžnější věc pod sluncem.

„Cože mu chceš nechat?" myslel si Ron, že špatně slyší.

„Vzkaz," zopakoval Harry. „Myslel si, že mě převeze, ale to se přepočítal," usmíval se pořád Harry, když vzkaz zakládal do sešitu a spokojeně ho zavřel.

„Máš poslední dobou nějak dobrou náladu," poznamenala Hermiona a podezřele se dívala na Harryho sešit.

„A to je špatné?"

„To ne, jsem ráda, jenom mi to připadá zvláštní. A i to, jak o Snapeovi mluvíš. V hodině se k tobě chová strašně a ty mu teď ještě píšeš vzkazy? A včera ses z nitrobrany vrátil taky podezřele dobře naladěn."

„Včera jsem ani netrénovali," mávnul rukou Harry. „Řešili jsme ty Prasinky."

„A to bylo tak zábavné?"

„To ne, byl pěkně vytočenej. A možná tě překvapí, že ani ne tak za tu whisky, ale protože jsem jedl cizí jídlo, které podle něj mohlo být otrávené. Což ani jednoho z nás nenapadlo, že?" Hermiona s Ronem na okamžik ztuhli.

„To by byla hodně blbá náhoda," vypadlo nakonec z Rona. „Jen aby neotrávil on tebe."

„Zatím žiju, takže otrávit mě fakt nechce," pronesl Harry a Ron se zatvářil podezíravě.

„Tys u něj něco pil?" zeptal se ho nevěřícně.

„Ne, to jsem už odmítnul. Bylo mi blbý brát si od něj ještě pití, když jsem mu snědl půl talíře chlebíčků," pousmál se na něj Harry a Ron na něj zůstal zírat s otevřenou pusou. Přesně tuhle reakci čekal.

„Nabídl ti chlebíčky? Nepraštil ses při tréninku do hlavy?" Harry zakroutil hlavou.

„Jenom tím chtěl demonstrovat mou blbost. Neboj, nenosí mi běžně z kuchyně občerstvení. Možná ho samotného překvapilo, že jsem je snědl. Ale nechtěl jsem, aby si myslel, že od něj bych si nic nevzal, chápete? Chtěl jsem mu ukázat, že jemu věřím." Hermiona pořád mlčela a přemýšlela. Ron se tvářil, jako by se Harry zbláznil.

„Pořád tu mluvíme o umaštěnci Snapeovi?" ujišťoval se raději Ron.

„Harry, můžu se na něco zeptat?" ozvala se ve stejnou chvíli Hermiona.

„Ano?"

„Co jsi s profesorem Snapem řešil dnes po BA?"

„Jen Nevilla. Myslel si, že neumí ani nikoho odzbrojit. Proč?"

„Sledovala jsem vás. Kvůli tomu, co jsi o něm říkal. Byla jsem zvědavá, tak jsem ho schválně pozorovala," vysvětlovala pomalu.

„A k čemu jsi došla?" zajímalo Harryho.

„Nevím, jestli sis toho všimnul, ale během té hodiny tě hodně sledoval. Ostatní chvílemi taky, ale tebe skoro pořád. A měl...takový zvláštní výraz, vypadal zamyšleně. Bylo to zvláštní, protože obvykle se na každého dívá, jako by byl hnusný hmyz. Na tebe především," nadzvedla obočí a sledovala Harryho reakci. Ten vypadal spokojeně.