Harry Potter a Alternativy nenávisti

64. Londýnská odysea 2

PA: Nejprve vám chci poděkovat za vaše komentáře k minulé kapitole a omluvit se, že jsem vůbec neměla čas všem odepsat. Času je nyní málo, ale aspoň jsem pilně pracovala na pokračování. Takže ještě jednou díky a můžete se do toho pustit ;-)

            Harry zůstal zaraženě hledět na sovu nad sebou a uvažoval nad Severusovými slovy. Myslel tím, že by ta sova mohl být zvěromág? Že by to byl samotný Fidelius? Oba se ponořili do ticha a Harry si začal uvědomovat, že se mu pomalu vrací jeho podoba.

„Ehm, Svene," oslovil Harry svého strýce, „asi půjdu pomalu k tomu pomníku." Severus kmital pohledem mezi Harry a sovou, která se najednou vznesla a odletěla pryč.

„Půjdu s tebou," oznámil mu po chvíli jeho strýc.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad," namítal Harry nejistě.

„A já nevím, jestli je dobrý nápad, aby ses ve své podobě ode mě vzdaloval."

„Budeš poblíž, kdyby s něco dělo-"

„Půjdu s tebou," zopakoval Severus rozhodně, na což už Harry neměl co víc říct. Vyhodil papírový sáček s odpadky do koše vedle lavičky a pomalým krokem se vydali k pomníku.

„Myslíš, že to byl vážně Fidelius?" zašeptal Harry Severusovi.

„Očekáváš snad, že si bere Fidelius na cesty svou sovu jako doprovod?" zeptal se ho jeho strýc ironicky a Harry si odpověděl sám. Pravděpodobně ne.

„No, aspoň nebude překvapený, že tu jsi se mnou," napadlo Harryho a od pomníku se začal rozhlížet, jestli Fidelia někde nezahlédne. „A nemohlo ho to naštvat? Co když vůbec nepřijde?"

„Jediné, co ho mohlo naštvat, bylo tvoje otravné srkání. Pokud by ho to však tolik iritovalo, pravděpodobně by odletěl už dávno."

„Strašně vtipné."

„To neměl být vtip," odvětil Severus vážně a Harry si odfrknul. Pak se však zarazil, když v dálce uviděl lehce shrbeného starého muže, jak míří jejich směrem. Na sobě měl polodlouhý hnědý kabát a na hlavě hnědý klobouk, zpod nějž mu vykukovaly husté šedé vlasy, které mu rámovaly hubený obličej. Rukou se opíral o hůl, která mu pomáhala v chůzi. Harry si uvědomoval, že Fideliusovi musí být kolem sta let, ale i Brumbál, který byl o něco málo starší, měl víc elánu, než muž, jenž k nim mířil.

Pak se podíval na Severuse a všimnul si, že ten se dívá stejným směrem jako předtím on. Ve tváři měl ostražitý výraz a rukou svíral pevně hůlku, jíž ukrýval v rukávu. Harry se ho lehce dotkl na paži a slabým kývnutím mu dal najevo, že vše bude v pořádku. Severus nijak nezareagoval, a tak Harry předstoupil před něj a pár kroky se vydal starému muži naproti.

Když se zastavil přímo u něj, pohlédl mu do očí. Nemohl si nevšimnout, že měli tu samou barvu jako sova, která mu od něj přinesla dopis, a i barva vlasů byla podobná peří té sovy. To Harryho ujistilo v tom, že Archibald Fidelius byl skutečně zvěromágem.

„Dobrý den, pane. Já jsem Harry Potter," podával mu ruku Harry a starý muž ji po chvíli váhání přijal.

„Těší mě, pane Pottere. Archibald Augustus Fidelius," představil se mu muž svým celým jménem. Hlas měl trochu chraplavý, asi tak, jako když ho dlouho nepoužíváte. Toto vědomí Harryho lehce znejistělo, ale okamžitě se sebral zpět.

„Jsem moc rád, že jste si na mě udělal čas, pane. Moc to pro mě znamená. Jen – mám sebou doprovod. Nemohl bych přijít sám, tak snad to ničemu nevadí. Pokud ale nechcete, samozřejmě nebudeme rušeni," oznámil mu Harry a Fidelius se lehce naklonil a zahleděl se na Severuse. Ten postával stále na tom samém místě a nedůvěřivě na Fideliuse zahlížel.