Harry Potter a Alternativy nenávisti

54. Jen jeden nebo dva

Harry seděl na posteli a v ruce žmoulal zrcátko od Severuse. Pořád váhal, jestli mu zavolat nebo ne. Jenže co by mu řekl? Nemohl mu říct pravdu, ale stejně tak se mu chtěl se vším svěřit a slyšet od něj, že vše bude dobré. Jenže řekl by mu něco takového vůbec? Ale chtěl mu tak moc zavolat! Co když si o něj dělá starosti? Myslí si, že je Harrymu zle a on mu přitom lže... I když vlastně mu tak zase nelže, protože stav, ve kterém se nacházel, by dobrým rozhodně nenazval. Ne, raději udělá to, nad čím uvažoval celý den.

V tu chvíli si roztáhly závěsy u jeho postele a za nimi stáli Ron s Hermionou.

„Tak jsme tady," oznámil mu jeho kamarád a sednul si s Hermionou k Harrymu na postel. V pokoji byli sami, takže nemuseli sesílat žádná tišící kouzla.

„Našlas něco?" zeptal se Harry Hermiony, domnívaje se, že byla v knihovně hledat cokoliv o Divoké magii.

„Ne, nenašla," odpověděla s očima upřenýma někam mimo. „Ale příště budu určitě úspěšnější," snažila se ještě obhajovat svůj neúspěch.

„Takže co jsi vymyslel?" zeptal se ho Ron. Harry jim při večeři řekl, že na večer něco naplánoval. Nebyl si tím ještě úplně jistý, takže slíbil, že jim o tom víc sdělí později u nich na pokoji.

„Chci, abychom našli Protivu, a já bych ještě jednou zkusil tu kletbu zrušit," oznámil jim rozhodně.

„A kdy to chceš provést?" zajímalo Hermionu.

„Ještě dnes." Hermiona vyvalila oči, ale s Ronem to nic očividně nedělalo. Naopak ještě souhlasně přikyvoval.

„Za hodinu je večerka," podotkla váhavě. „Ne, že by to nebyl dobrý nápad. Podle mě bys měl svou Divokou magii procvičovat stále, ale možná ve vhodnější-"

„Zbláznila ses?" vyjel na ni nevěřícně Harry. „Chceš, abych zase něco provedl?"

„Nemůžeš před tím pořád utíkat," oponovala mu jeho kamarádka.

„Neutíkám před tím! Jen... jen nechci riskovat, že někoho třeba zabiju."

„Ale prosím tě," odfrkla si Hermiona. „nemusíš to přece hned zkoušet na lidech."

„Jo, můžu to zkoušet třeba na duchách, že?" vyprskl Harry sarkasticky. „Protivovi už snad víc ublížit nemůžu, takže tohle jsem ochotný zkusit. Ale tím to končí!" pronesl Harry důrazně.

„Tak v kolik jdeme?" zeptal se Ron nadšeně. Vyhlídka nějakého dobrodružství ho zjevně lákala.

„Po večerce. Nechci, aby nás někdo viděl," odpověděl hned Harry a neušel mu Hermionin povzdech. „Podívej, vy dva jste prefekti. Můžete svůj pohyb po chodbách nějak zdůvodnit. Ale nemělo by to být potřeba, protože si vezmeme plánek. Já si raději ale vezmu neviditelný plášť, takže by mělo být vše v pohodě. Souhlasíte?" Harry na ni vrhnul svůj prosící výraz, před kterým Hermiona nemohla utéct.

„Tak dobrá," souhlasila nakonec, ale moc šťastně se u toho netvářila.

„To bude dobrý," přikyvoval Ron. „Třeba se ti vážně povede ho odklít."

„Chce to velkou koncentraci, Harry," začala mu radit Hermiona. „Nesmíš se toho bát. To by tě mohlo blokovat."

„A poradit mi, jak se toho nebát, to nevíš?" podíval se na ni nechápavě.

„Já vím, že je to složité, ale-"

„Ne, nevíš," přerušil ji Harry, ale než mu stačila odpovědět, ztuhnul. V rukou mu začalo jemně vibrovat zrcátko, které celou dobu držel, a Harry ihned pochopil, že ho volá Severus. Harry se neodvažoval na něj ani podívat. Nevěděl, jestli má hovor nějak přijmout, jako se to dělá s telefonem, nebo se prostě ukáže, když se na něj podívá, ale každopádně tam s nimi seděl Ron. Už zase se nenáviděl za to, že o ničem Ronovi neřekl. Bylo by to o tolik jednodušší, kdyby před ním nemusel vše tajit. Jenže zrovna tohle vážně neutajil.