Harry Potter a Alternativy nenávisti

17. Všechno už je jedno

            „Tak jak pokračujete s Harrym, chlapče?" usmíval se na Severuse skrz své půlměsícové brýle Albus Brumbál. Seděli spolu v ředitelně a popíjeli černý čaj. Bylo pozdní středeční odpoledne a Severus očekával další z mnoha rozhovorů týkající se nikoho jiného než jeho slavného synovce. A samozřejmě měl jako vždy pravdu.

„Pořád stejně. Špatně." Úspěšní rozhodně nebyli. „Nitrobrana katastrofa, Lektvary ještě větší katastrofa, ale nic, co bych neočekával, je to prostě Potter."

„Domníval jsem se, že vaše vztahy se již trochu zlepšily. Především ten tvůj k Harrymu," hodnotil ho podezíravě Brumbál.

„A na to jste přišel kdy? Při té jedné příležitosti, kdy jsem se zachoval tak, jak jste po mně žádal? Řekl jsem mu, že smrt Blacka nebyla jeho chyba a nikam to stejně nevedlo."

„A taky jsi všem řekl, že jste v nitrobraně pokročili, i když je to evidentně lež," zkonstatoval ředitel pobaveně.

„To jen kvůli tomu idiotovi Lupinovi!"

„Kvůli Remusovi?" pochybovačně si ho prohlížel Brumbál.

„Potter byl úplně mimo z toho, že ho náš vlkodlak již nezahrnuje takovou pozorností, na jakou byl od něj zvyklý. Dokonce se domníval, že ho viní z Blackovy smrti. A skutečně to tak i vypadá, ten váš úžasný Lupin to Potterovi vážně dává za vinu. Jinak si to neumím vysvětlit. Potter byl vždy jeho oblíbenec. A ta jeho otázka, jestli už pokročil s nitrobranou? I já jsem poznal, že naráží na Potterovy nedostatky v nitrobraně v minulém školním roce. Tak co jsem měl asi dělat? Lupin Potterově psychice rozhodně nepřidává, s takovou to moc na zlepšení nevypadá. Tak jsem se tehdy aspoň pokusil zachránit situaci. Nic víc v tom nehledejte," dokončil svůj obhajovací monolog Severus. Brumbál ho stále sledoval.

„Tomu se mi nechce věřit, Severusi. Že by zrovna Remus?"

„Kdo jiný měl k Blackovi tak blízko. Umřel mu poslední z jeho kamarádíčků, asi mu už straší ve věži," odfrkl si severus.

„Budu si s ním muset promluvit. Harrymu na něm vždy záleželo. Domníval jsem se, že by mu mohl být nápomocen, když tu už není Sirius a ty se k ničemu nemáš." Severus s rachotem položil šálek s čajem zpět na podšálek.

„A k čemu že bych se měl mít?"

„Ty moc dobře víš. A nemysli si, že jsem nepoznal, jak se tvůj postoj k Harrymu změnil. Možná, že před ostatními to najevo nedáváš, ale já tě znám. Tenkrát jsi nechtěl, aby mu Remus ještě víc ublížil. A na těch schodech, když jsem vás poslouchal – nedívej se na mě tak vyčítavě, chlapče, víš, že jsem tam stál – takhle bys s Harrym nikdy dřív nejednal. Možná, že kdybys tomu dal šanci, a řekl Harrymu pravdu, zjistil by jsi-"

„Kdybych dal šanci čemu?" skočil mu Severus do řeči.

„Vztahu mezi vámi. Harry potřebuje někoho blízkého. A pokud se k němu Remus zachoval tak, jak říkáš, tak je to nutné ještě víc."

„Asi vás zklamu, řediteli, ale i kdybych tomu chtěl dát šanci, a jako že opravdu nechci, tak Potter mě stejně nenávidí. Sám by o to nestál."

„To jsou dost silná slova, Severusi. Harry neumí nenávidět, na to má moc dobré srdce. Jsou tu i jiné alternativy. Jsem si jistý, že by o to stál. A já tě znám, vím, že bys dokázal být Harrymu oporou, kterou potřebuje."