Harry Potter a Alternativy nenávisti

23. Kdo je kdo?

„Severusi?! Severusi! Harry se ztratil!" ozýval se z krbu hlas Albuse Brumbála. Severus přistoupil rychlým krokem k němu.

„Ani bych neřekl. Je tady," odpověděl a snažil se neznít moc podrážděně. To mohl tušit, že když už se měl konečně dozvědět pravdu, Brumbál je vyruší. Kdyby nevěděl, že to není možné, řekl by, že to udělal schválně.

„Co, prosím? Je u tebe?" vyhrkl překvapeně.

„A-ano, pane. Jsem tady," ozval se nervózně z pohovky hledaný.

„Jdeme s Minervou hned za vámi!" Brumbálova hlava zmizela a najednou se v krbu vynořila postava profesorky McGonagallové následována ředitelem. Ještě chvíli předtím, než se tomu však tak stalo, viděl, jak se na něj Potter dívá a rychle kroutí hlavou. Přestal, jakmile už nebyli sami.

„Pottere! Vy jste nám nahnal strach!" lomila rukama ředitelka jeho koleje. Přistoupila k němu a dobře si ho prohlédla. Nejdřív se její zrak zastavil na dece, kterou měl na sobě, a hned poté na prázdných lahvičkách od lektvarů, které ležely na stolku před ním.

„To jsem nechtěl," prohlásil Potter kajícně a jeho pohled se stočil k řediteli, který stál vedle Severuse.

„Pan Weasley profesorce McGonagallové sdělil, že jsi měl nějakou vizi a že jsi šel za mnou mi o tom říct. Pochopitelně jsme se obávali toho nejhoršího, když jsi se ani hodinu poté, co jsi opustil svůj pokoj, v ředitelně neobjevil." Brumbál nezněl rozzlobeně, ale slabá výčitka v jeho hlase nešla přeslechnout. Severus se se zdviženým obočím podíval na chlapce, který vypadal na to, že mu došla slova. A i tak zněl.

„Já...no...to jsem chtěl. Řekl jsem to. A...pak jsem...heslo. Zapomněl jsem heslo." Severus se už po několikáté ujistil ve svém tvrzení, že Nebelvíři jsou neskutečně špatní lháři. A Potter je jejich král. Navíc se domníval, že ředitelova hesla jsou zrovna z těch, která se nedají zapomenout, i když byste si to mnohdy přáli.

„Ach tak." Ve tváři ředitele se mihnul podivný výraz.

„Profesor Snape," pokračoval Potter, „říkal, že když budu mít zase vizi, musím vyhledat nejbližšího člena Řádu. Neville šel hned pro paní profesorku, ale byla s někým na ošetřovně. Tak jsem chtěl jít za vámi, ale nemohl jsem si vzpomenout na heslo. Byl jsem v šoku, vypadlo mi úplně z hlavy. Tak jsem šel za profesorem Snapem." Tentokrát to znělo přesvědčivěji. Severus si pomyslel, že tak zlé to s ním možná nebude, jen by potřeboval vypilovat ty začátky.

„Chápu, Harry," přikývl Brumbál, ale nezdál se o tom příliš přesvědčený. Otočil se k Severusovi. „Nepřipadalo ti vhodné, Severusi, mi to co nejdříve oznámit?" Když mluvil k němu, známky výčitek už byly zřetelnější.

„Měl jsem to zrovna v plánu," zalhal o mnoho lépe. Samozřejmě, že ho to napadlo, ale bylo tolik důležitějších věcí k řešení... Ale kdyby tušil, že Potter Weasleymu řekl, že jde do ředitelny, skutečně by to co nejdřív udělal. Bylo jasné, že ho budou hledat, když tam nedorazil.

„To plánování ti zabralo nějak moc času. Harry odešel ze své společenské místnosti před hodinou!"

„Profesor Snape za to nemůže. Bylo mi dost špatně. Pomáhal mi," hájil ho Potter, až to překvapilo nejen Severuse, ale i profesorku McGonagallovou. Jen Brumbál vypadal podezřívavě.

„A dozvíme se tedy, co se stalo, Harry?" zeptala se ho přívětivěji profesorka McGonagallová, která se posadila k němu na pohovku. Potter si odkašlal.