Harry Potter a Alternativy nenávisti

67. Jedna otázka pro Karfeuse

            Severus ten večer s očekáváním vpustil Harryho k sobě do bytu a uvařil oběma čaj. Měl na něj spoustu otázek, ale také měl zvláštní tušení, že ne na všechny se mu dostane odpovědi. Harry seděl na tom samém místě co v neděli a zase sledoval oheň v krbu. Oproti šokované tváři však nyní vyhlížel o dost klidněji.

„Nejspíš předpokládám správně, že jsi už byl v Komnatě nejvyšší potřeby," nadhodil Severus rovnou, když si k němu také přisednul.

„Jo," odpověděl Harry a malinko se u toho pousmál.

„Takže jsi ho opravdu našel?" zeptal se Severus raději pro kontrolu, i když to bylo z Harryho jednání zřejmé.

„Mise byla úspěšná," potvrdil Harry.

„Co tak najednou? Ještě předevčírem jsi tvrdil, že potřebuješ několik dní na rozmyšlenou."

„Musel jsem. Nevěděl... nevěděl jsem, co dál," přiznal jeho synovec a upil ze svého šálku.

„Vypadáš už líp," usoudil Severus a Harry slabě přikývnul.

„Je mi trochu líp."

„Trochu?"

„Těžko se dá na to, co se stalo, jen tak zapomenout," podotknul Harry a trochu se zamračil.

„Jistě. Těžko se dá zapomenout, když si to budeš pořád připomínat. Co to bylo za nápad s těmi novinami?" zajímalo Severuse. Zpráva o útoku se Bradavicemi šířila rychlostí blesku. Severus dokonce při odpolední hodině se sedmáky Havraspáru a Mrzimoru jeden takový výtisk zabavil.

„Už jsem to ráno řekl, ne? Všichni mají právo to vědět. Proč by se mělo tajit, že Voldemort začal hromadně zabíjet mudly? Nepřipadá ti, že to je i urážka vůči těm mrtvým?" Co na tohle říct? Těžko se v tomto Harrymu něco vymlouvalo.

„Ráno jsi toho řekl víc," namítnul vyhýbavě Severus, chtěje se dostat k tomu, co ho překvapilo snad ještě víc, než Harryho manévry s novinami během snídaně. „Whileovi," dodal, a Harry se začal k jeho údivu usmívat.

„No jistě, profesor While," odfrknul si Harry a opřel se vcelku spokojeně do pohovky. „Poraď mi, Severusi. Potřebuji na zítra nějaké téma, kterým bych mohl Whilea tak trochu vyvést z míry. Je nějaká oblast Obrany proti černé magii, která je, řekněme, trochu složitější, a nad Whileovy schopnosti?" Severus na Harryho zůstal chvíli zírat. Tohle nebyl jeho styl. Určitě by nechtěl Whilea v hodině zesměšnit, pokud by k tomu neměl pádný důvod. Jako například, pokud by nezjistil, že to byl on, kdo na něj v prosinci zaútočil. Severus nebyl hloupý, aby mu to nedošlo. Chtěl mít ale jistotu, než udělá nějaký neuvážený krok.

„Proč?"

„Proč myslíš?" opáčil Harry a nespouštěl ho z očí.

„To právě nevím," předstíral Severus, ale když Harry bouchnul hrnkem o stůl trochu prudčeji, než by bylo vhodné, došlo mu, že předstírat už nemusí.

„Pořád ze mě chceš dál dělat idiota?!" vykřiknul Harry, jehož ovládání vzalo rychle za své.

„Bylo to pro tvoje dobro," snažil se ho Severus umírnit, ale příliš se mu to nedařilo.

„Jasně, pro moje dobro!" začal Harry prskat. „Začínáš se chovat jako Brumbál! Ten taky pořád jen tvrdil, že to všechno dělá pro moje dobro! Jak jsi mi tohle mohl zatajit! A vůbec, všem tohle zatajit! Už tu neměl dávno učit!"

„Jistě. A suplovat bych měl já, že?" zkusil to samé, co na Whilea, ale tentokrát si vysloužil jen Harryho nevěřícný výraz.

„To myslíš vážně?" třeštil na něj Harry oči. „Necháš ho tu učit, i když mě přizabil, jen abys za něj nemusel suplovat?" Severus zakroutil hlavou a odfrknul si.