Harry Potter a Alternativy nenávisti

59. Synovec vs. kmotřenec

            Následující ráno Harry čekal, až všichni jeho spolubydlící opustí pokoj, aby se pokusil opravit svůj Kulový blesk. Zůstával už jen Ron, který nejspíš tušil, co má Harry v úmyslu.

„Včera jsem u Severuse použil Divokou magii," oznámil mu Harry, když osaměli.

„To jako fakt?" sledoval Ron Harryho nevěřícně.

„Jo. Chtěl jsem odejít a on mě nechtěl pustit. Tak jsem ty dveře otevřel jen myšlenkou," vysvětloval Harry.

„To je skvělý!" zajásal Ron. „Teda ne to, že tě tam držel, ale... Proč tě tam vlastně držel?" zajímalo Rona a tvářil se u toho docela pobouřeně.

„Chtěl se mnou ještě mluvit a já s ním ne. To je jedno," mávnul rukou Harry, „prostě to chci zkusit. Třeba se nějakým způsobem vrátila, co já vím." A s těmi slovy se sehnul pod postel a vytáhnul své koště, které bylo stále na dva kusy.

„Takže se to asi neurovnalo," konstatoval Ron zamyšleně.

„Nejsem si jistý, jestli se to ještě vůbec urovná," pověděl tiše Harry s pohledem upřeným na koště. Na to Ron neměl co říct, jen přátelsky na srozuměnou přikývl.

Harry vytáhnul svou hůlku a zamířil jí na koště. V tom se ale ozvalo slabé klepání. Harry rychle zatáhnul závěsy kolem své postele a s Ronem se otočili ke dveřím. Vešla Hermiona.

„Všichni už odešli," dávala tak na srozuměnou, že by měli jít také. „Co děláte?" zeptala se jich se zájmem, když uviděla, že Harry drží hůlku.

„Harry včera u Snapea použil Divokou magii," obeznámil ji Ron.

„Opravdu?" podívala se na něj Hermiona užasle. „Chceš – chceš zkusit opravit to koště?" zeptala se, když už stála mezi nimi.

„Asi jo," odpověděl Harry, ale uvnitř sebe cítil strach. Co když to nevyjde? To by znamenalo, že už by to nemuselo vyjít nikdy. Protože kdy jindy by se mu to mělo povést než poté, co se jeho Divoká magie probourala zpátky na povrch.

„Asi? Harry, musíš si tím být jistý," namítala Hermiona opatrně.

„Jak si můžu být něčím takovým jistý?" Když se nadechovala k odpovědi, rychle ji utnul. „Prostě to zkusím." Zamířil hůlkou na koště a soustředil se. Chtěl ho opravit, vážně chtěl, ale... Když v duchu pronesl inkantaci kouzla pro spravení, nestalo se vůbec nic. ‚Do háje,' zanadával v duchu a promnul si dlaněmi obličej.

„Třeba to vyjde příště," chlácholila ho s rukou na rameni Hermiona. Nezůstala tam však dlouho, protože Harry se zase přiblížil ke koštěti.

„Reparo!" zvednul znovu hůlku a pronesl kouzlo nahlas. Projela jím vlna vzteku. „Reparo! Reparo! Reparo!" začal dokola opakovat formuli, švihal hůlkou nad koštětem, ale nic se nedělo. Z hůlky jen vylétaly slabé jiskry, ale to bylo vše. „No tak se sprav! Co mám dělat ještě víc! Oprav se! Oprav se!"

„Harry," snažila se ho uklidnit Hermiona, ale její snahy byly marné. Harry skočil ke svému stolku a vytáhnul z něj obousměrné zrcátko.

„Severus Snape!" řekl hlasitě a čekal.

„Harry, to není dobrý nápad. Máš vztek-" snažila se Hermiona zabránit tomu, co se chystal udělat.

„Severus Snape!" opakoval znovu Harry. Bylo mu úplně jedno, jestli je na snídani nebo ne. Když s ním chce ksakru mluvit, tak bude. Ať si třeba z Velké síně odejde, ale on s ním bude teď mluvit a od plic mu řekne, co je zač. „Severus Snape! Severus Snape!" Asi po dvou minutách, kdy se ho pokoušel dovolat, se v zrcátku objevila tvář jeho strýce.