Harry Potter a Alternativy nenávisti

29. Odhalení

Harry se během víkendu marně snažil Georginu potkat. Když ji zahlédl v následujícím týdnu poblíž Velké síně, držela se jako obvykle po boku své matky. Jakmile ho také spatřila, začala nepatrně kroutit hlavou. Harry si to vyložil, aby mlčel a nic neříkal, tak se k nim raději ani neměl.

A když pak přemýšlel nad tím, co se mohlo stát, objevil se Protiva, který se mu začal vysmívat.

„To je ale nemilé, že, Pottříku, když tě někdo napráská, chachá! Dobře ti tak! Ty jsi mě tenkrát taky řediteli napráskal, moc dobře to vím! Jak ty mně, tak jiní tobě! Asi to bude dědičné, že? Chachááá!" poletoval si vesele Protiva kolem Harryho.

„Cože?" nerozuměl mu vůbec Harry. Sledoval ho se značným zmatením.

„Chceš snad tvrdit, že jsi mu o mně nic nevykládal?" zeptal se ho Protiva úlisně.

„Když neumíš držet jazyk za zuby," podíval se na něj Harry povýšeně.

„Já to věděl! Sám bys měl držet jazyk za zuby! Chachááá, to je sranda!" pochechtával se stále Protiva. Harry tušil, že ví duch něco, co on ne. Ale co?

Když Harry celý zmatený dorazil na kolej, odchytila si ho hned Hermiona.

„Druhá návštěva Oddělení s omezeným přístupem byla stejně neúspěšná jako ta první," informovala ho rozčarovaně. Nebylo obvyklé, že by se Hermioně nedařilo v knihovně najít, co hledala.

„Zdá se, že to bude těžší, než jsem doufal," posteskl si Harry. Nedařilo se nic. Ani získání informací z knihovny, ani od duchů. Harry se mohl zkusit zeptat někoho jiného, ale když ani Nick nic říct nechtěl, bylo to s ostatními tuplem marné. Jen Georgina vypadala sdílněji. Kdo jim setkání asi překazil? Protiva mluvil o tom, že je někdo napráskal. Ale proč? A nikomu jinému než Snapeovi to neříkal. Jedině, že by...

Harry se zarazil, když si to uvědomil. ‚Ale proč by to dělal?' Snape se choval trochu divně, když Harryho tehdy potkal. ‚Třeba ale Protiva jen kecal!' Hodně dlouho mu to ale ještě vrtalo hlavou. Nakonec se rozhodl, že se ho prostě zeptá. A to hned při další nitrobraně.

*****

„Pottere, konečně se zdá, že jsme někam pokročili. Není to pořád žádná sláva, ale lepší než nic. A teď mi konečně řekněte, na co se mě celou dobu chcete zeptat. Nedívejte se tak překvapeně, vidím to na vás už od začátku," zkonstatoval odměřeně Severus, když uviděl Potterův překvapený pohled.

„Já jen," začal nejistě Potter, „nemluvil jste s nikým ohledně toho, že se chci setkat s Georginou, že ne?" Severus se zamyslel. ‚Kromě všech členů poslední schůze Řádu a Lady Marrion s nikým...'

„Ne," odvětil s ledovou samozřejmostí, ale Potter, zdálo se, pořád pochyboval.

„Opravdu? Možná jste se o tom jen někomu zmínil mezi řečí-"

„Vlastně jsem si vzpomněl," přerušil ho netrpělivě profesor. „Hned za tepla jsem to všem vykládal při snídani ve Velké síni. Všichni po té informaci doslova bažili," vyprskl ironicky. To na Pottera trochu zapůsobilo.

„Omlouvám se. Protiva říkal, že to někdo Lady Marrion asi prozradil, a já to nikomu jinému než vám neřekl," sděloval mu Potter zamyšleně. Severus skoro slyšel, jak mu to v hlavě šrotuje.

„Mně je naprosto ukradené, co děláte ve svém volném čase, Pottere. Pro mě za mě se scházejte třeba se všemi duchy tohohle hradu." Pak se ale zase zamyslel. ‚Jen s těmi prostořekými ne.' Možná to od něj bylo hnusné, ale nebyla jiná možnost. Severus nepotřeboval, aby se Potter dozvěděl pravdu kvůli tomu, že se nějaký duch prořekne. Vlastně nechtěl, aby se Potter pravdu dozvěděl vůbec.