Harry Potter a Alternativy nenávisti

53. Bez návodu k použití

            Když ráno ostatní kluci teprve vstávali, byl už Harry několik hodin vzhůru. Ležel a zíral na nebesa postele nad sebou. Každou chvíli svůj pohled ale odvrátil, protože se bál, že by je třeba mohl zapálit nebo by s nimi udělal něco jiného, co by nedokázal zvrátit.

Pořád měl v hlavě noční můru, která mu nedala spát. Nebylo to nic z jeho minulosti. Tentokrát se mu zdálo o tom, co by se mohlo stát a Harry se strachem nemohl ani pohnout. Nakonec to byl Ron, kdo ho vytáhnul z postele, aby nepřišli pozdě na snídani. I když Harry přemýšlel, že by nejraději z postele nevylezl a zůstal by tam na věky, aby nemohl nikomu už ublížit, sebral zbytky svých sil a následoval Rona.

„Jsi v pohodě, kámo?" zeptal se ho jeho kamarád, když scházeli z pokoje do Společenské místnosti.

„Ne," odpověděl Harry upřímně. Jaký smysl mělo pořád Ronovi lhát? Věděl, že byl průhledný až dost, aby to na něm jeho kamarád poznal. Byl spolu s Hermionou jeho nejlepším přítelem a on mu poslední měsíce jen lže. Cítil se kvůli tomu strašně a nejednou uvažoval nad tím, jak se Ron zachová, až se dozví, že Hermioně věřil víc jak jemu. Jenže tak to přece nebylo, protože kdyby Hermiona nepoznala, že se něco děje, neřekl by o tom ani jí. A postupem času se ukazovalo, že to byla ta nejlepší věc, co mohl udělat. Komu jinému by se teď asi svěřoval? Kdo by byl jeho vrbou, když už nevěděl, jak dál?

Než se Ron ale zmohl na nějakou další otázku, byla už u nich Hermiona.

„Harry, spal jsi vůbec? Vypadáš hrozně," zkonstatovala zaraženě, když ho uviděla.

„Dík, asi si toho jsem vědom," poznamenal Harry, ale oběma přátelům se přitom vyhýbal pohledem.

„Trochu si sebou v noci házel," podotknul Ron. „Jestli ti není dobře, měl bys zajít za Pomfreyovou. Půjdu s tebou, jestli chceš," nabídnul se ještě, když vycházeli na chodbu.

„Jen jsem měl noční můru," mávnul rukou Harry a pořád zíral jen před sebe.

„Zase? Myslel jsem, že už je to lepší. Bereš ten Bezesný lektvar, ne?" Ronovi to samozřejmě neušlo.

„Už mi došel. Zapomněl jsem si říct o další."

„Stejně bych nečekal, že ti ho Snape bude dávat," zamračil se nedůvěřivě Ron. „Leda by v tom byla kapka jedu."

„Není to takový netvor, jak si furt myslíš," obořil se na něj Harry. „Potřebuji je kvůli koncentraci mysli," vymyslel si ještě, aby tomu celému dal nějaký důvod, protože Ron by těžko uvěřil, že to Snape dělá jen pro svůj nebo Harryho dobrý pocit.

„Jo, jasně, sorry. Tak si o ně hlavně řekni, protože vypadáš fakt děsně. Možná hůř než dřív."

„Dnes to bylo jiné. Nezdálo se mi o tamtom," vysvětloval Harry potichu. „Možná to byla nějaká předtucha." Toho se Harry obával, i když nevěřil tomu, že by mě nějaké věštecké schopností. Profesorka Trelawneyová by ovšem byla určitě jiného názoru. Naprosto opačného ale byla Hermiona, která si hlasitě odfrkla.

„Předtucha, prosím tě! Ať to bylo cokoliv, způsobilo to jen tvé podvědomí. Nemáš věštecké sny, Harry," ujistila ho příkře, ale vzápětí se na něj podívala smutným pohledem. „A co to bylo?" Nejspíš ji napadlo, že to mělo co dočinění s Harryho nově objevenou schopností.

„Proklel jsem všechny lidi tady na hradě a oni nemohli mluvit," dal se do vyprávění tichým hlasem Harry, aby je nikdo nemohl zaslechnout.

„To nezní tak hrozně," pousmál se Ron.