Harry Potter a Alternativy nenávisti

45. Palačinky pro skřítky

Harry toho měl další den na ošetřovně už plné zuby. Ani Ron s Hermionou ho nedokázali nijak rozveselit. Jeho strýc na něj byl evidentně pořád naštvaný a on byl kvůli tomu na dně. Když po obědě na ošetřovně s madam Pomfreyovou osaměli, nedalo mu to, a znovu to zkusil.

„Mohl bych se jít projít? Už se cítím dobře," pověděl jí popravdě. Nic ho už nebolelo, takže nechápal, proč tam musí pořád trčet.

„Říkala jsem vám dva dny, Pottere. Zítra vás propustím," oznámila mu ošetřovatelka přísně.

„Stačilo by jen na hodinu. Trochu se provětrat," zkoušel to dál.

„Zdá se vám, že je tu snad špatný vzduch?"

„To ne, ale prostě bych se jen chtěl projít. Aspoň na chvíli. Prosím," vrhnul na ní prosebný výraz a pohled madam Pomfreyové změknul.

„Možná na hodinu by to šlo," povolila nakonec. Harry vyskočil z postele, celý radostí bez sebe. „Ale za hodinu ať tu jste zpátky!"

Harry slíbil, že se nezdrží ani o minutu déle, rychle se oblékl a vyběhnul z ošetřovny ven.

„A neběhejte!" zakřičela za ním ještě madam Pomfreyová, ale to už byl Harry daleko.

Přesně věděl, kam půjde. Jeho nohy ho nesly přímo do sklepení. I když mu to připadalo jako celá věčnost, došel tam za chvíli. Pospíchal, protože měl málo času, ale pobyt na ošetřovně se na jeho kondici dost podepsal. Dorazil tam celý zadýchaný a vyčerpaný. Na chvíli se zapřel o nohy, aby popadl dech, a poté se odvážil zaklepat.

Nic.

Zkusil to znovu a silněji.

Zase nic.

Nemohl mít přece takovou smůlu, že zrovna, když má na hodinu vycházku, si jeho strýc bude lelkovat bůhví kde!

Když ani na třetí pokus nikdo neotevřel, sklesle se vydal zpět. Šel už pomalu, aby se jeho vycházka aspoň nějak protáhla, a když procházel kolem chodby, kde byl vstup do bradavické kuchyně, na okamžik se zarazil. Proč by svůj volný čas nemohl strávit zrovna tam?

Zahnul tedy do chodby, až došel k obrazu s mísou plnou ovoce. Přejel prstem po hrušce, která se začala hihňat a která se následně proměnila v kliku, díky níž mohl do kuchyně vstoupit.

Harry se nad tím výjevem musel pousmát. Hromada domácích skřítků nesourodě pobíhala po obrovské kuchyni mezi čtyřmi dlouhými stoly, které zely v tuto chvíli prázdnotou. Nebylo to ani tak proto, že bylo po obědě, protože v opačném případě by na nich stejně nic nebylo. Přes prázdniny se na nich neprostíralo, k tomu sloužil jeden stůl pro všechny, kteří o vánočních prázdninách v bradavicích zůstali, ale i tak skřítkové vypadali, že mají stále co dělat.

„Harry Pottere, pane!" hnal se k němu prostřední uličkou Dobby, vypadající v tom jeho barevném oblečení od ostatních tak odlišně, že ho nešlo přehlédnout. I ostatní skřítci, oblečení v čajových ubrouscích, se při jeho slovech zarazili uprostřed pohybu a otáčeli své zvědavé hlavičky k tolik očekávanému návštěvníkovi. Se zbožnou úctou na něj zůstali zírat.

„Hezký den vám všem!" popřál Harry skřítkům, ale to už se kolem něj obtočily Dobbyho malé ručičky. „Ahoj, Dobby," poplácal ho Harry jemně po zádech, když ho Dobby nepřestával objímat.

„Harry Potter říkal, že dnes nepřijde, ale Doby pána pořád čekal, a on nakonec přišel!" nalévaly se mu jeho obrovské oči zase slzami.