Harry Potter a Alternativy nenávisti

46. Kávu nebo čaj?

            Harryho ráno propustila madam Pomfreyová už před snídaní, takže na ni zamířil konečně do Velké síně.

Po dlouhé době se taky pořádně vyspal. Cítil se čile jako už dlouho ne, a i včerejší rozhovor se Severusem mu dodal trochu síly. Cítil, že tu pro něj skutečně někdo je. Někdo, kdo mu může pomoct. Neuměl si představit, že by s někým mluvil o tom, co ho uvnitř tolik sžírá, a ke všemu ani nechtěl, ale včera to z něj šlo všechno až překvapivě lehce. Ne, že by mu dal tedy Severus moc na výběr...

Vešel do Velké síně a zamířil k jednomu stolu, u kterého již z dálky viděl Rona s Hermionou, dva nějaké další studenty a asi tři čtvrtiny učitelského sboru. Byl přítomen i Brumbál, po jehož boku z každé jeho strany seděli profesorka McGonagallová a Severus Snape. Oči všech přítomných se k němu otočily.

„Dobré ráno," pozdravil všechny Harry trochu plaše. Cítil se jak pod rentgenem. V tu chvíli však jeho pohled padnul na stůl, který přetékal palačinkami a Harry na ně vyjeveně zůstal stát. Vzpamatoval se, když mu osazenstvo stolu začalo oplácet pozdravy a zajímalo se o jeho zdravotní stav. „Cítím se už fajn, děkuji," odpovídal dokola.

„Neříkal jsi, že půjdeš už na snídani. Mohli jsme se pro tebe stavit," poznamenal Ron, když si vedle něj sednul.

„Nevěděl jsem to," vysvětloval Harry a úsměv se mu začal pomalu rozšiřovat, když si všimnul, že mnohé z palačinek mají poněkud zkomolený tvar nebo jsou potrhané.

„No, Harry, vypadá to, že se ti tvé přání vyplnilo," vytrhnul ho ze zamyšlení Brumbál. Harry byl jeho slovy zmatený.

„Prosím?" rychle kmitnul pohledem vedle něj, ale Severus se staral spíš o svůj prázdný talíř. Vypadal, že stále čeká, kdy se objeví ještě něco jiného.

„Když jsi blouznil, vykládal jsi recept na palačinky," drknul do něj Ron.

„Aha," zarazilo to trochu Harryho. „No, ehm," odkašlal si a pokrčil rameny, „mám rád palačinky."

„Jen nechápu, proč je skřítkové dělali bez kouzel," mračila se Hermiona, která seděla vedle Rona.

„Tak to není přece nic těžkého," poznamenal s úšklebkem Harry a Ron s Hermionou se na něj zmateně podívali. Napíchnul na vidličku jednu z těch potrhaných a chvíli si ji před očima zkoumavě prohlížel. „Jen jim chybí zřejmě trochu cviku," pousmál se nakonec a hodil si ji na talíř. „Věřte, že za chvíli nepůjde poznat žádný rozdíl," začal si nakládat další, a když už byl u nějaké šesté, Ron do něj drknul.

„Sníš jich víc než já?" podivil se.

„Rone, je jich tu asi tak dvě stě. Někdo to sníst musí," odpověděl mu s úsměvem Harry a všimnul si, jak je ostatní nenápadně poslouchají.

„Tak to máme přibližně třináct pro každého. Ještě vám jich sedm chybí, Pottere," ozval se najednou chladný hlas profesora Lektvarů.

„A vám jich chybí...počkejte?" nahnul se schválně přes stůl kousek blíž, aby dohlédnul svému strýci na talíř, i když byl od něj Severus stále daleko. „Nevím, jestli počítám dobře, ale vidím to na takových...ještě třináct." Severus ho sjel pohledem a Ron vedle něj se začal potichu pochechtávat.

„Do toho, co já jím nebo nejím, vám nic není, že, pane Pottere?" zeptal se ho ledově.

„Ještě to tak, s tímhle mám už svých starostí dost," ukázal ledabyle na svůj plný talíř a natáhnul se po jedné z marmelád. Nevěděl proč, ale měl strašnou chuť svého strýce dostat z té jeho věčně zapšklé nálady. Byl pořád tak strašně vážný! A taky si nemůže ještě myslet, že Harry po tom všem, co mu včera pověděl, nemá už ani smysl pro humor. A kdy jindy by se to hodilo víc, než v této skvělé komorní atmosféře. Obzvlášť, když Severus tak nesnášel sladké...