Harry Potter a Alternativy nenávisti

30. Nenávist a lži

Harry celou noc nespal. Nemohl. Pořád dokola přemýšlel nad tím, kde se stala chyba. Byla v něm? Proč mu to nikdy nikdo neřekl? Brumbál nebo Snape? Byl Snapeův odpor vůči němu tak silný, že mu celé ty roky nestál ani za to, aby mu řekl pravdu? Celé ty roky ho jen ponižoval, až tenhle rok to bylo lepší, ale jen proto, že to po něm chtěl Brumbál. Přitom byl celou tu dobu jeho synovec! A vlastně, když nad tím přemýšlel, tak to do finále ani tak moc lepší nebylo. Na Lektvarech mu byl Harry pořád hlavním cílem pro jeho posměšky a urážky.

Hermioně a Ronovi nic neřekl. Jen jim oznámil, že v ředitelně nebyl, což byla vlastně pravda, a okamžitě odešel do pokoje, zatáhl závěsy kolem postele, a na Ronovy dotazy absolutně nereagoval.

Na rudá nebesa postele zíral celou noc, a přemýšlel, co bude dělat dál. Jedno věděl jistě. Nejradši by Snapea už nikdy neviděl. U Brumbála měl ten pocit již delší dobu, teď se jen o něco prohloubil. Ale Snapeovi věřil, myslel si, že je na jeho straně, že mu chce doopravdy pomoct, vždyť mu to říkal! Tak proč mu to říkal? Protože to celé byla jen jeho a Brumbálova hra? Kvůli čemu ale? Kvůli nitrobraně? Harry je tak nenáviděl...

„Harry, vstávej, jdeme na snídani," budil ho Ron. Harry ale ještě od večera neusnul.

„Přijdu tam, jděte beze mě," poslal ho Harry pryč.

„Co se stalo?" vyzvídal zase jeho kamarád. Když rozhrnul závěsy a uviděl Harryho, zarazil se. „Ty teda vypadáš. Spal jsi vůbec?"

„Jo. Nestalo se nic. Prostě jdi a nech mě," odpálkoval ho nevrle Harry a stále zaražený Ron se pomalu klidil z pokoje.

„Tak jo. Hlavně neusni, ať nepřijdeš pozdě na Lektvary." Harry zatnul zuby. Na Lektvary rozhodně pozdě nepřijde. Nepřijde na ně totiž už vůbec. Nikdy.

*****

Severus seděl při snídani za učitelským stolem a ostřížím zrakem se rozhlížel po Velké síni. Neustále hledal jakýkoliv náznak něčeho neobvyklého. Něčeho, co by mu prozradilo, kdo je včera slyšel v ředitelně. Na nikoho z učitelů to nevypadalo, a heslo mnoho dalších lidí nemá. Ne, že by bylo tak obtížné jej uhodnout, stačí zkusit pár sladkostí z Medového ráje a heslo je na světě...

Zrovna vcházeli na snídani Grangerová s Weasleym, ale jejich obvyklý doprovod chyběl. První zvláštní věc byla na světě – Potter chyběl. A Potter byl přeci jedním z těch šťastlivců, kteří heslo mají! Severus ještě chvíli hypnotizoval vstupní dveře, jestli se v nich neobjeví, ale ne. Nepřišel.

A nepřišel ani do konce snídaně. Severus začínal být nervózní, a to se opravdu nestávalo často. Občas zalétl pohledem k dvěma Nebelvírům, kteří byli celý nesví a sami tutam stočili pohled k řediteli, což byla další věc, která vypadala podezřele.

Albus Brumbál se ovšem jako obvykle tvářil poklidně. Severus nesnášel, ten jeho věčně klidný a pozitivní výraz.

„Byl to Potter," oznámil potichu řediteli, sedícímu vedle něj. Ani se na něj ale nepodíval.

„Slečna Grangerová a pan Weasley vypadají vskutku nervózně. A ty by ses měl taky trochu uvolnit, Severusi. Nechceš tu skleničku rozmáčknout, že?" zeptal se ho s úsměvem.

„Jak můžete být tak klidný?" vyprskl Snape rozčileně.

„Ještě není jisté, že to byl Harry, možná nás ani nikdo neslyšel, ale popravdě by byl tou nejlepší alternativou. Kdokoliv jiný by pro nás mohl být hrozbou. Sám jsi říkal, jaké důsledky by to pro tvou úlohu špeha mohlo mít," odvětil stále naprosto klidný.