Harry Potter a Alternativy nenávisti

55. Moudrý klobouk

Ráno se Harry probudil s šílenou bolestí hlavy. Matně si vzpomínal na sen, který se mu zdál, a děkoval všem svatým, že to byl jen sen. Neuměl si představit, co by se dělo, kdyby se něco takového skutečně stalo.

Pravou rukou nahmátl na nočním stolku brýle, a když si je nasadil, upoutala jeho pozornost malá lahvička s označením Životabudič. Na okamžik se zamyslel, co tam dělá, a pak se mu začaly vybavovat další a další věci z toho snu. S hrůzou si v tu chvíli uvědomil, že to nejspíš nebyl sen.

‚NE! Ne, ne, ne, ne...' Ač se přesvědčoval sebevíc, fakta mluvila za sebe. V tom ‚snu' mu Severus před nebelvírskou společenskou místností vrazil tuto lahvičku do ruky s tím, že si ji má po probuzení vzít. A ta lahvička tu teď stála! Jaké jiné vysvětlení by to mohlo mít, než že se to vše skutečně stalo?!

Takže to tak vážně bylo? Opil se včera u Severuse jeho Ohnivou whisky a říkal a dělal všechny ty věci, které se mu v ranní světle zdály tak neskutečné. ‚Ty seš takový idiot! Takový idiot!' začal si v duchu Harry nadávat. Co ho to jen napadlo? Jak něco takového mohl udělat?

Severus ho musí nenávidět! Jenže vzápětí si vzpomněl, jak byl celý ten večer víceméně klidný, i když mu dal hodně příležitostí k tomu, aby vybuchnul. Udělal spoustu šílených věcí, ale tou nejhorší bylo bezesporu to, jak vyváděl kvůli těm hrnkům od Malofye, a pak mu je rozbil. Když na to Harry vzpomínal, studem si zavrtal hlavu do polštáře a plánoval odsud už nikdy nevyjít. Co si o něm teď musí Severus myslet? ‚Že jsem totální magor!'

Při té myšlence se mu vybavilo, jak Severuse objímal, když ho zvedal ze země. Kdyby to bylo možné, zavrtal by se ještě hlouběji. I přes všechny jeho tužby nikdy už odsud nevylézt ale věděl, že za hodinu a půl začíná vyučování, a on bude muset Severusovi chtě nechtě čelit. V pátek mívali jednou za 14 dní jednohodinovku Lektvarů zaměřenou na teorii a on věděl, že tam bude muset. Nemůže před tím utíkat. Ne poté, co se včera stalo.

Severus mu přeci říkal, že se na něj nezlobí, i když Harry absolutně nechápal, jak je to možné. Ale možná ho má opravdu rád. Není ten včerejšek jasným důkazem, že tomu tak je? Co to vlastně říkal? Že ať se snaží sebevíc, pořád si Harry bude myslet, že se přetvařuje? Odkud vlastně ví, že si něco takového Harry myslí? Možná si to včera z těch řečí vydedukoval... Ale říkal, že se snaží – snaží se, aby Harrymu dokázal, že ho má rád?

To Harryho hřálo u srdce. Vždyť mu pomáhal, když mu bylo špatně. A pak se probudil u něj v posteli, když s ním Severus cloumal a dal mu vypít lektvar na vystřízlivění, po němž Harry v tu ránu ožil. Mlčky ho pod neviditelným pláštěm odvedl zpátky do věže a před obrazem Baculaté dámy mu do ruky vrazil lahvičku Životabudiče s tím, že ji ráno bude určitě potřebovat. Opravdu se staral o to, jak mu ještě ráno bude?

„Tak jo," promluvil Harry sám k sobě nahlas. S těmi slovy myslel na to, že skutečně musí přehodnotit své chování uplynulých dnů, a učinit pár změn.

V první řadě se bude muset Severusovi omluvit. Hodně!

V druhé řadě si se Severusem musí promluvit o jeho Divoké magii a požádat ho o pomoc. Možná mu pomůže s Protivou.

Za třetí - půjde do sebe. Po tom, co včera udělal, už nesmí Severuse zklamat. Nebude myslet na blbosti a bude se pořádně učit. Nejlépe stále s Hermionou. Lektvary. A nejen ty samozřejmě...

‚Takže fajn. Včera jsem se choval jako idiot. Musím mu ukázat, že se k tomu dokážu postavit čelem jako chlap. Nemůžu chtít, aby o mně nepřestával uvažovat jako o dítěti, když se pak chovám takhle. Hlavu vzhůru. Už nebudu před ničím utíkat. Nesmím,' uvažoval a pak do sebe nalil obsah malé lahvičky od Severuse. Tělem se mu prohnalo teplo a za chvíli začala bolest hlavy pomalu ustupovat.