Harry Potter a Alternativy nenávisti

69. Malé lži a velké pravdy

Od schůze Řádu i setkání s Dracem uběhlo několik dnů, ale Severus nepřestával být ostražitý. Draco byl ještě zamlklejší než dřív, a to Severuse znepokojovalo. Navíc měl stále výčitky svědomí kvůli tomu, co Dracovi řekl. Kdykoliv svého kmotřence uviděl, zaplavil ho nekonečný pocit viny, který však vyvažoval myšlenkou, že ještě není na nějakou změnu příliš pozdě.

Harry byl pro něj záhadou číslo dvě. Někdy mu připadal úplně normální. Když za ním přišel na trénink, chvíli si povídali tak jako dřív, ale jakmile se dali do kouzlení, skoro ho nepoznával. Nemohl mu upřít jeho snažení, tak jako celý rok poctivě dřel a byl den ode dne lepší a lepší, ale přesto měl Severus pocit, jako by se mu Harry tak trochu vzdaloval.

Jenže pak zase něco řekl a jeho starý Harry byl zpět. A řekl to naprosto úmyslně, protože to byla ta poslední věc, o které si myslel, že by mohla Harrymu pomoci.

„Co slečna Weasleyová?" Harry se zarazil uprostřed pohybu a udiveně se obrátil k Severusovi.

„Cože?" Nervózně si začal pohrávat s hůlkou v ruce, načež následoval Severusova příkladu, a také se posadil ke stolu.

„Ptal jsem se na tebe a dívku tvého srdce – pokud jí tedy stále je," dodal raději Severus. Harrymu lehce zrůžověly tváře a začal být malinko nesvůj.

„No... vždyť víš, je to na mrtvém bodě," odpověděl nakonec Harry. „Snažím se tomu vyhýbat, jak jen to jde."

„A jak to jde?" zeptal se Severus.

„Špatně," připustil zasmušile Harry. „Rozbuší se mi srdce, kdykoliv Ginny vidím. Při posledním tréninku jsem ji sledoval tak dlouho, až jsem si ani nevšimnul Zlatonky, a to mi mávala křídly přímo před nosem."

„Hm," zamručel Severus zamyšleně. Harry znejistěl.

„Proč se vlastně ptáš?"

„Proč myslíš? Nejspíš proto, že mě to zajímá," odpověděl Severus a snažil se přitom znít co nejvíc zaujatě. Harrymu se to však stále nepozdávalo.

„Myslel jsem, že tohle téma nepatří k těm, které bys zrovna vyhledával."

„Pak jsi myslel špatně – což by nebylo poprvé," odsekl Severus a opřel se do Harryho. „Takže co? Budeš furt dělat, že skoro neexistuje, a přitom za ní tajně vzdychat a přehlížet Zlatonku? To taky není zrovna nejchytřejší, když za tři týdny hraje Nebelvír svůj poslední zápas sezóny a jde vám o vítězství." Harry na Severuse znovu zůstal zírat.

„Cože?" zopakoval Harry nechápavě.

„Máš dnes něco s ušima nebo s mozkem?"

„Ehm, no... ehm... komu vlastně fandíš?" vyhnul se Harry trochu zmatečně odpovědi.

„Ptáš se, zda tobě nebo Mrzimoru? To jako vážně?"

„A co Nebelvíru nebo Mrzimoru?" mrknul na něj Harry. „A nebo ještě jinak. V případě výhry Mrzimoru je tu ještě šance na vítězství Zmijozelu. Takže? Komu fandíš teď?" ptal se Harry znovu. Severus čekal, že na to jednou dojde. A stále bylo těžké se na něčí stranu přiklonit.

„Když to řekneš takhle," ušklíbnul se Severus. „Byl bych špatný ředitel, kdybych nefandil své koleji. A byl bych špatný strýc, kdybych nefandil svému synovci," podal Harrymu diplomatickou odpověď.

„A byl bys špatný-" Harry se zastavil uprostřed věty. Severus sledoval jeho provinilou tvář obrácenou směrem k zemi.

„-špatný kmotr, kdybych nefandil svému kmotřenci? To jsi chtěl říct?" dořekl za něj Severus. Nebylo těžké si obsah věty vydedukovat.