Zajatci pravdy

Prolog~

Psal se rok 2152. Bylo těsně před koncem školního roku. Přesněji 26. června. Malá černovlasá dívka šla ze školy a vesele si při tom broukala. Měla to jenom kousek. Díky bohu za to. Slunce ten den až neskutečně pražilo a na nebi nebyl ani jediný mráček. Její rodiče byli v práci a spolu s nimi i starší bráška. Před půl rokem ho totiž přijali do vědeckého oddělení NASA ve Washingtonu a všichni doma na něj byli hrozně hrdí. Na stejném oddělení pracovali i oba jejich rodiče. Dnes měla tedy celý dům jen pro sebe, což znamená: Párty! Ne, dělám si legraci. Sedmileté děti nepořádají párty ani v této době. Bylo to něco mnohem lepšího. Včera večer se konečně dostala přes 37. level své nejoblíbenější počítačové hry Freedom a už se nemohla dočkat, až se k ní zase vrátí.

Virtuální realita mezitím pokročila do té fáze, že už nikdo nemusel sedět u nějaké krabice. Počítač, velký jako krabička od žárovky, přenesl vaší mysl přímo do hry. Všechno vypadalo tak opravdově a skutečně jako v opravdovém světě. Počítačem generované fantasy krajiny, vesmírné dálky i futuristická města budoucnosti, prostě vše, co by si člověk mohl přát. Létání, boje, jakékoli dobrodružství, nic z toho už dnes nebyl problém. A to vše mohlo existovat jen díky komunikačním satelitům, kroužícím na oběžné dráze kolem Země.

Holčička vešla do domu a s ulehčením odhodila tašku do kouta. Běžela do svého pokoje a zapnula Wii (počítač, schopný přenášet mysl na Server virtuální reality). Vzala Nerve (zařízení, umožňující snazší přesun mysli a odstraňující problémy s kompatibilitou) a připevnila si ho na spánek. Pomalu a opatrně se uvelebila na posteli. Zavřela oči a s úsměvem na rtech se ponořila do hlubin Serveru.

Chvíli byla tma, ale to se rychle změnilo. Před ní se objevila základní nabídka. Byly tam tři barevné ikony her. Freedom, Never give in a Lights in the darknes. Okamžitě zvolila Freedom. Byla to hra na téma anime. Nebylo to nic konkrétního, ale obtížnost téhle hry byla pověstná. Otevřela se galerie postav. Zatím měla jen jednu. Malá dívka s bílými vlasy, rasa elf, povolání lukostřelec kombinovaný s asasinem. Rychle spustila hru a chvilku čekala, až se načte. Asi po deseti vteřinách se už objevila v temných rozvalinách hradu Rheinia. Bylo to opravdu hodně ponuré místo. Polorozbořené zdi, roztrhané vlajky, visící zplihle na starých dřevěných stožárech a všude kolem spousta poházených, rezavějících zbraní. Tam včera skončila, na 36. levelu. Je na čase posunout se dál.

Zhluboka se nadechla a urovnala si luk na zádech. Zkontrolovala vybavení a s uspokojením usoudila, že je všechno na svém místě. Najednou ucítila na své tváři svěží vítr. Elfka zavřela oči a vychutnávala si ten pocit, že je konečně zase zpátky ve hře. Všechno kolem jí připadalo tak skutečné. Ale tím není myšlena jen krajina a okolní prostředí. Když vzala do ruky svou dýku, cítila  strukturu rukojeti, její váhu, prostě vše, co patří k tomuhle pocitul. Vůně květin i přírody po dešti byla naprosto k nerozeznání od skutečnosti. Milovala prostě tuhle virtuální realitu. Už neváhala ani chvilku a rozběhla se do nové oblasti.

Celý zbytek dne bojovala se všemi možnými protivníky a získávala nové předměty. Nikdy nebyla zrovna týmový hráč, takže na Raid moc nechodila. Chvíli se jen tak porozhlížela a užívala si tu volnost.

Najednou se stalo něco, co se za celou historii Serveru nestalo ani jednou jedinkrát. Obraz kolem ní se začal rozmazávat a různě se ohýbal. A pak přestal fungovat docela. Prostě se najednou, bez  varování úplně vypnul.

S nadáváním vstala z postele. Co to kruci je? Jak se to sakra stalo? Vztekala se v duchu. Došla k Wii a zkontrolovala ho. Vše, včetně Nerveru bylo v pořádku. Alespoň v to tedy doufala. Zatím tomu ještě moc nerozuměla, ale poruchu v systému připojení by poznala. Tedy snad.