Zajatci pravdy

Kapitola CLXXIII ~

Dívka procházela prosklenými celami se stále narůstajícím pocitenm neklidu a tísně. Zdálo se jí, že tam něco není vpořádku. Když se podívala nad sebe, s hrůzou zjistila, že nedaleko od cel stojí jakási postava v černém oblečení. Její kovové boty byly, krom pláště, snad to jediné, co dokázala spolehlivě rozeznat. Elfka rychle vyběhla po schodech nahoru a stanula naproti tajemnému cizinci. Stál k ní sice zády, ale hned jak Ray spatřila jeho záplavu blonďatých vlasů, začala tušit o koho se jedná.

"Už jsem na tebe čekal," pronesl chladný hlas. Ray se přikrčila a měla chuť sáhnout po zbrani. Ne, nesmím! To by byla jednoznačná výzva. Z toho už bych se nevylízala tak snadno, pomyslela si.

Ray'lith, co se děje? ozval se jí v hlavě ten známý hlas. L'argas zněl ustaraně.

Tvůj roztomilý bratr, podotkla dívka.

A co s ním? Nechápal černovlasý elf, který se momentálně  na druhém konci lodi věnoval svým běžným povinnostem.

Stojí tu přede mnou nastrojený, jako by se právě chtěl vydat do bitvy, zašeptala v duchu Ray a snažila se neztrácet hlavu.

A co chce? vyptával se dál generál. V jeho hlase byly slyšet obavy.

To nemám tušení, ale znáš svého bratra, poznamenala dívka a čekala, co vrchní generál udělá. Jeho strnulost se jí ani trochu nelíbila. Vždyť se na mě zatím ani neotočil, o co mu jako jde?

"Copak tu děláš tak sama. Mohlo by se ti něco stát. Této oblasti se neříká vězeňský blok pro nic za nic," ušklíbl se blonďák a otočil se na mladou Zentii.

"To tě nemusí zajímat Ge'elsi. Byl mi sem oficiálně umožnén přístup. Klidně si to ověř," pronesla Ray bez jakéhokoli náznaku emocí.

"To už jsem udělal. Můj bratr si asi neuvědomuje, jak bys pro nás mohla být nebezpečná a nechává ti až moc velkou volnost. A to se mi ani trochu nelíbí víš. Znal jsem vždycky L'argase velmi dobře. To se ovšem změnilo, když ses tu objevila ty," prskl zlostně.

"Možná, že jsi ho v tom případě zas až tak dobře neznal," vráila mu to dívka a v očích se jí varovně blýskalo.

"Ani bych neřekl," zasyčel Xavij a hrdě se narovnal. Sáhl na rukojeť svého meče a hodil po dívce vyzývavý pohled.

Ray na něj  hleděla a snažila se nevypadat moc vyděšeně. Kdyby na mě zaútočil, tak je asi po mně, napadlo jí. Ray se trochu otřásla. Nechtěla aby mezi nimi byly tak vyhrocené konflikty, ale v tomto případě se tomu prostě nedalo zabránit.

"A co chceš jako dělat Ge'elsi? Zabít mě? Obávám se, že to by ti tvůj bratr asi moc nepoděkoval," ušklíbla se Ray a tvářila se tak lhostejně, jak jen v té chvíli dokázala. Koutkem oka zaregistrovala, že všichni přítomní Zentiové tu podívanou sledují se zatajeným dechem. Zvláště pak ti, kteří stojí na konci druhé řady.

"Nemám zájem o jakékoli projevy  díků z jeho strany. Pro mě je hlavní jen to, aby se všechno zase vrátilo do starých kolejí," zavrčel a vyrazil proti ní. Ray se však ani nepohnula.

Je na čase to vyzkoušet, pomyslela si a soustředila se na svou schopnost. Nezbývá než doufat, že to vyjde. Ray'lith ucítila slabé pohlazení vánku na svém obličeji. A potom jí zese ovládl ten podivný pocit. Jako by něco prošlo přímo skrz ní, ale byl to jen prchavý pocit. Žádná bolest nepřicházela. Dívka se po několika vteřinách odvážila pomalu otevřít oči, které měla až doposud pevně zavřené. Její víčka se tiskla k sobě, jako by jí čekala její poslední hodinka. Místo černočerné tmy, kterou by na onom světě očekávala, spatřila překvapený obličej jednoho z následníků královského trůnu.