Zajatci pravdy

Kapitola XL~

Ahoj, tak je tu nový díl. Zase jsem na prvním místě. Jste naprosto úžasní. Moc vám děkuju. Snad se vám bude kapitola i odpovědi na charakter ask líbit.

Ztraceni

Raven

"Tak jsem tady!" zavolala bělovláska, když rozrazila dveře do sálu. Zrovna kolem přecházel Kempachi. Nevypadal zrovna nadšeně. Tvářil se zasmušile, ale hned jak vešla dovniř, jeho tvář se rozjasnila.

"Raven! Jsem tak rád, že tě vidim!" už se nadechoval, že ještě něco řekne, ale byl dost ostře přerušen. "Pšt!" zarazila ho a varovně po něm blýskla pohledem.

"Co se děje?" zašeptal a naklonil se k ní blíž.

"Neřikej mi tak! Copak jsi už zapomněl?" gestikulovala na něj divoce.

"Já myslel, že tady to nevadí," dodal stále šeptem.

"Normálně ne. Ale teď je to úplně jiná situace," zoufala si Raven a okázale ignorovala jeho tázavý výraz. "Je tu Maleken."

"Počkej! Jako že TA MALEKEN," skoro vykřikl. Ray mu musela dát ruku přes pusu, aby konečně zmlknul.

"Jo, přesně ta. Moje nejlepší kámoška. A teď mlč. Neřekla jsem jí, kdo ve skutečnosti jsem. A ani to nemam v plánu. Jenom bych jí zbytečně ohrozila," vysvětlila mu. Alex na srozuměnou kývl a dál se k tomu nevracel. Společně zamířili ke vstupu do hodovní síně. Zdobené, dvoukřídlé dveře byly chráněny mnoha druhy magických zabezpečení. Samotný vstup vypadal hodně podobně, jako hlavní brána do sídla Stínů. Dívka se musela pousmát, když si na ně zase po dlouhé době vzpomněla. Už dávno necítila lítost. Skutečný svět jí pomalu, ale jistě přestával chybět. To, že se Mal objevila, bylo jako uzavření jedné kapitoly jejího života. Ona jediná jí vždy doopravdy scházela. Tím samozřejmě nechtěla říct, že by jí život ve hře přála. Jen byla ráda, že jí má pod dohledem. Tady snad nic nevyvede. Moc dobře víš, že ani tady není tak úplně bezpečno, že jo? zeptala se sama sebe. Ale když nikdo nebude vědět, že s tebou má cokoli společného, nemuselo by jí hrozit takové nebezpečí. Až dořešíš ty vraždy, všechno se uklidní a ty jí to řekneš, přemlouvala se. Hodně často se takhle v duchu oslovovala. Tedy v poslední době. Luk byl často pryč a Rea taky nemohla otravovat pořád.

Alex s Raven se vydali do jídelního sálu. Ten se nacházel jen kousek do jejich současné polohy. Stačilo udělat jen několik kroků a už stáli před vchodem. Zdobený portál dveří vypadal jako ze starých legend o elfech. Stejně jako knihovna byl zdoben motivy listů a stromů. Jeho funkce byla tentokrát čistě dekorativní. Na první pohled to vypadalo hezky, ale nebylo to nic vyloženě extra. Až po chvilce si člověk uvědomil, že listy vypadají jako by se pohupovaly ve větru, mezi stromy se skrývala laň a zvědavě stříhala ušima.

"To tu minule nebylo," promluvil po chvíli Kempachi. "Co to vůbec je? Jak je možné, že se ten kámen hýbe?" dotíral na ní.

"Povedená iluze že jo? Jsem na ní docela hrdá. To víš. I vrazi je musejí dokonale ovládat," mrkla na něj a vešla. Svého udiveného kamaráda tam nechala stát. Alex nemohl zůstat pozadu. To prostě nebyl jeho styl. Ihned vyrazil za bělovláskou a mumlal si něco o arogantních, hloupých assasinkách. Byli sice přátelé, ale lehká rivalita mezi nimi stále ještě přetrvávala. I když byl o pět větví pozadu.

Jídelna, ve které se obejvili, měla obdelníkový tvar. Nebyla moc velká, protože nikdo nepředpokládal, že se tu bude scházet hodně lidí. Ostatně, nikdy se jich tu moc najednou neobjevilo.